úterý 30. dubna 2013

Zase jedno datum

který popravdě nemusím. Ať je venku jak chce musíte se sdružovat, radovat, pálit ohně, atd., atd.
Ne, nemusíme, obvzláště když máme doma dítko po operaci a venku je asi 10 stupňů. Tůdle, nic nebude.
Jo, až bude venku hezky teploučko, proč ne.
Dopoledne v práci jsem dodělala s hrůzou co jsem potřebovala. Ale vůbec mi to nešlo.
Počkala jsem na taťku, vyzvedli jsme Lucku a hurá domů.
Péťa měla poslední zvonění, ale vůbec jsem ji neviděla. Jejich organizaci jsem moc nepochopila, v poledne volala, že je po všem. Tak aspoň, že jsem si včera udělala ten rychlý cvak kostýmu.
Snad už taky dostala závěrečné vysvědčení, ale taky nevím. Snad se dozvím. jediné, co vím, je to, že k maturitě může. Uff.
Po noční komunikaci s Janou - ve dvě v noci mi pípla sms, a honem na FB probrat jak se mají ( sláva info technologiím) jsem nějaká unavená. Důležité je, že jsou v pořádku na místě a naprosto spokojeni.

pondělí 29. dubna 2013

Divadlo

Ráno nás sousedka vyzvedla až před domem.
Pořešila jsem důležité věci ve škole a šla do práce. Ne do Lysé, ale sem. Bohužel, nebo bohudík?
Celý den jsme sledovali, jak pokračuje cesta Jany. Dobře. Letadla byla všude na čas a snad bez problémů.
Takže pokud v těch letadlech byla Jana s Dankem, tak už jsou v Limě. Uff.
Cestu tam mají za sebou, teď už jen těch několik týdnů tam, cesta zpět a budu v klidu. Ne, já v klidu jsem. Stejně nic neovlivním a hlavně, aby měli dobré počasí a maximálně si to užili.
Lucka zvládla první den po operaci ve škole taky dobře, jen byla trochu víc unavená. Ale to jsme čekali, takže v pohodě.
Nemít auto má i své výhody. Najednou vidím, čeho bych si jinak nevšimla, mám čas kochat se kytičkama, zpěvem ptáků, vůní jara....I to chození po městě si užívám. Fakt.
A na večer jsme se vydali na druhé volné pokračování spolku Nakafráno.
Dnes byl na programu Božský řízek. Foto půjčeno ze stránek souboru.


Pokud máte splín, pokud se trápíte všednodenností života, pokud si chcete odpočinout, pokud se chcete hodně zasmát a pobavit. Tyhle ženské jsou prostě skvělé. Stojí to za to.

neděle 28. dubna 2013

Indián

Včera jsem se mu věnovala odpoledne a večer.
Dnes dopoledne babinec. Leč žádná sláva, budu se nad sebou muset trochu zamyslet.
Odpoledne dorazila Šárka. Vůbec jsem o holkách nevěděla.
Navečer si Péťa přišla pro kostým. V úterý mají poslední zvonění. Toto uteklo.
Prý Indiáni. To mám pocit byli celých osm let.
Fotit se moc nechtěla, tak jen rychlocvak.



Doufám, že v úterý uvidím v akci.
Jana opustila Evropu a míří si to do Jižní Ameriky.
Auto stále v nemocnici. Lysá se ráno nekoná, do školy nás doveze Aničky mamka. Musíme si pomát, že jo.

sobota 27. dubna 2013

Nemocné

mám pro změnu auto. A to tak, že velmi. Podivné zvuky vycházející z miláčka několik posledních dnů vygradovaly, dnes se z něho dokonce zakouřilo a  umřelo.
Můj šikovný muž sice přišel na to, co mu je, ale oprava bude až budou náhradní díly. Ach jo.
S Luckou se snažíme dohnat školu, docela nám to jde. Je to šikulka.
Odpoledne jsem se pustila do kostýmu pro Péťu na poslední zvonění. Uf, snad se bude líbit.
A odpoledne volala Jana. Jsou v pořádku, zatím ještě Madrid.

pátek 26. dubna 2013

Zdravá

To by se dalo říct o Lucce. Sice ještě žádná fyzická námaha, ale vše je OK.
Stehy vyndány, jizva minimální. My i paní doktorka, co operovala spokojeni.
V pondělí hurá do školy.
V práci dobrý, opět s námi paní doktorka na stáži. Jak já budu chytrá :).
Po vyndání stehů jsme v rychlosti stihly koupit Lucce kalhoty, neb ze všeho vyrostla.
Já nákupy nemám ráda, ale Lucie k nim má vyloženě odpor. Takže to byla asi 5ti minutová záležitost. Uff.
Ovšem zákusek v cukrárně, to už si užívala.
A rychle domů a celé odpoledne byla venku. Na úkoly jsme se ani nekoukly. Snad to nějak zvládneme přes sobotu a neděli.
Večer jsme jeli pro Péťu, zase byla pracovat. Na chvíli se tu stavila a byla nějaká sdílná, což bylo skvělé.
Jana je v Madridu a zatím vše dobrý.
Za Viki háravkou chodí asi nejošklivější pes z okolí. Sedí před domem a oba kňučí.
Včera jsem to zapomněla napsat, jak jsou vynalézaví. Jdu do sklepa a Viki nad schody kňučí víc jak obvykle. Divím se proč. Vyjdu nahoru a už se nedivím. Hlavní dveře otevřeny, naštěstí jen trochu, a za nimi nápadník. Tak už i kvůli Viki musíme zamykat.
Jo a tentokrát moje autíčko je nějaký nemocný. Což by jako byl průšvih, když musím v pondělí do Lysé.

čtvrtek 25. dubna 2013

Jaro

k nám už taky dorazilo.


A nejen to. Na dnešek jsem si konečně naplánovala volno. Taky spoustu toho, co udělám. Neudělala.
Telefon. Kamarádka, maminka Tadeáška, která byla za Luckou i v nemocnici, že by se na chvíli stavili.
No jasně, že joooo...



Moc se nám to líbilo, všem.
Odpoledne jsme si s Luckou udělaly zdravotní procházku.





 Hezky venku bylo, i marůdkovi se tam líbilo.


Taky jsme stihly nějaké úkoly.
Jen ten přechod počasí na mne zase působí negativně. No nic, havně, že je hezky, snad si zvyknu.

středa 24. dubna 2013

Středa

No jo středa, a zase dlouhá. Lucka sama doma, ještěže to dítě je tak v pohodě.
Po práci ještě honem přípravy na pátek, abych zítra nemusela. těším se domů.
Jenže. Otevřu e - mail, tam zpráva. Nález, operace, riziko metastáz....
Dítě nedítě, únava neúnava, prostě jsem sedla do auta a jela. Povzbudit, podpořit, pohovořit, nabídnout pomoc...Snad to aspoň trochu pomohlo.
Jani, kdyby jsi to četla, klid, nemocnou osobu vůbec neznáš.

úterý 23. dubna 2013

Rodičáky

Dopoledne jsem musela do práce, Lucka zůstala doma. Rychlostí blesku jsem vyřídila vše důležité a jela za ní.
Odpoledne jsem šla na rodičáky. Asi bych nemusela. Lucka je v pohodě, narozdíl od paní učitelky. Ale to je dlouhá historie. Vyposlechla jsem, vyzvedla úkoly a stavila se za jednou dobrou duší, kterou jsem dlouho neviděla. Potěšeny jsme byly obě.
Mezi tím jsem ještě mluvila s Janou. Do Berlína jedou busem, vlak je moc drahej.
Lucka je OK, rána krásná, doma se nudí.
A já ? Jarní únava je prevít. Montežehlo s odporem.

pondělí 22. dubna 2013

A je to

Jedno dítě jsem si domů přivezla, druhé domov na čas opustilo, třetí tak na půl.
Jako již tradičně, pondělí, cestovní den.
Ráno do Lysé, což je asi 80 km. Krásná cesta probouzející se jarní přírodou.
Pohodová práce, při které telefon, Lucka může domů. Hurá, hurá, hurá.
Cesta zpátky, rovnou do nemocnice. Nějakých 100 km. Lucčino předání razdva.
Dopoledne ji sundali obvaz a namalovali stonožku.


 Taky se za ní stavila naše kamarádka i s Tádou. Dokonce je pustili až na pokoj. Kamarádka sama pravila, že Lucka je fakt statečná, když těch šest dnů vydržela v tom obr pokoji sama a v pohodě.
Propouštěla nás sestra, ošetřující lékařka už nebyla, hmmm. Zaplatily jsme za pobyt raději hned a v hotovosti.
A honem domů. Nějakých 20 km. Po chvilce dorazila Jana sbalená na cesty.
Už jste se tady někteří ptali, kamže to jede. Moje nejstarší dcera se svým přítelem se tak trochu zbláznila a letí na dva měsíce do Peru. Proč Peru? Protože prostě někam chtěli a do Peru byly levné letenky. Tak proto.
Takže jsme ještě chvilku popovídali, domluvili způsoby komunikace, která tedy doufám nebude váznout a jelo se na nádraží mávat.
Plni optimismu a humoru. Krosny sbalené jak kdyby jeli na týden. Doufám, že mají vše potřebné.


Lucka se taky jela loučit. To si nemohla nechat ujít. Mají se s Janou hodně rády.


 Poslední zamávání....Tak šťastnou cestu , hezky si to užijte a zase se nám vraťte.


Možná si někteří řeknete jak to jako matka snáším. A možná se budete divit.
Jo, asi budu mít strach, aby se jim nic nestalo. Asi budu čekat denně na každou i sebemenší zprávu.
Ale moc jim to přeju. Kdy si mají užít a poznat svět, když ne teď. Až budou mít malé děti, až budou v důchodu? Ne, právě teď. Tak jim držte pěsti, ať vše klape tak, jak má.
Dnes odjeli do Prahy. Zítra se přesouvají do Berlína, odtud do Madridu a pak už směr jižní Amerika.
Po odjezdu jsme se ještě zajeli podívat na Šárku, aby jí Lucka řekla, že už je doma, rychlý nákup a domů.
Na Lucku toho bylo dnes dost, ale je spokojená, že je doma. Bříško už moc nebolí.
A Péťa ? Ta jela s přítelem na výlet do Plzně. Na dva dny. Prý pivovar a ZOO.
Až se vrátí, stěhuje se do Janina bytu a snad se bude učit na maturitu.
Nějak nám ty děti sakra rychle vyrostly.
Asi jako ty citrony přes zimu ve sklepě, které dnes taťka vystěhoval ven.

neděle 21. dubna 2013

A zase nemocnice

Nečekaně, že jo. No jo, ale o čem mám psát?
Třeba o tom, že jsme ráno dali holkám chlupatejm obojky proti klíšťatům, protože včera po pouhém asi 5ti minutovém venčení Viki hned dvě přinesla. Ono vloni jsem jim je dávala už někde na konci března, myslím tedy.
Pak jsem ještě sedla ke stroji a ušila Viki hárací kaťata. Ta co měla už byla fuj a originál jsou dost drahé, nehledě na to, že jsem si vzpomněla v sobotu a neděli. To bohužel na našem maloměstě nemám šanci.
Nohavice kalhot z hrabáku asi za 20 Kč úplně stačily a tomotu účelu výborně posloužily.
Rychlý oběd a ještě rychleji za Luckou. Dneska jsem jela sama.
Taťka musel využít pěkného počasí k jarním pracem. Nějak se nám to letos nedaří. Nevadí.
Lucka je v pohodě, naprosto spokojená a stále skoro jediná na oddělení.
Všechno nasvědčuje tomu, že zítra už ji budeme mít doma.
Dočasné ubytování naší Lucky, okna označena oranžovým kolečkem.


Samozřejmě, že jsme i dnes hrály karty, četly si, povídaly...
Ale taky jsme zašly do herny pro malé děti a moc se nám tam líbilo.


 Pohled z Lucčina pokoje, dneska bylo krásně, ale foukal nepříjemný vítr.


Měříme teplotu. Nevím proč, když evidentně žádnou nemá a ani neměla. Předpis je předpis.


A konečně jídloooooo !!!!!


Jo,jo, vše je na dobré cestě. Lucka vysmátá, jizva klidná, jíme, vyprazdňujeme. Všechny podmínky pro odchod domů splněny. Takže zítra. Pevně v to doufáme.
Jen je hloupé, že musím do práce do Lysé. Ale co, to už vydržíme.
Navečer se ještě stavila Jana, naposled před odjezdem. Zítra bude velké loučení.
Péťa byla zase celý den v práci. Těší mne, že je tak pracovitá, ale jen doufám, že za měsíc odmaturuje.

sobota 20. dubna 2013

Dneska to je přesně

cet pět let, co se moji rodiče dozvěděli, že se jim narodila holka.
Už jsem tady mockrát psala, nejsem slavící tip. Takovéto - teď se radujte, to mi nějak nejde.
vloni jsem svoje narozeniny pojala po svém.
Když mi letos, někdy v lednu došlo, že to jsou tak trochu kulatiny, tak jsem přemýšlela kudy tudy, co vymyslím, abych byla spokojená.
Vymyšleno jsem měla, ale karty se zamíchaly trochu jinak. Když jsem mohla být vloni v hlavním městě, proč bych letos nemohla být na nejvyšší hoře. Plán to byl docela dobrý, jen to trochu záleželo na počasí.
Za každou cenu jsem tam nehodlala jít.
Pak se to všechno seběhlo s Luckou a mě bylo jasné, že výstup se nekoná.
Nevadí, ono nakonec i počasí dopadlo tak, že by to stejně nevyšlo.
Záběr ze Sněžky z webkamery s dnešního dopoledne


Takže jsem si ráno pěkně pospala a pak řešila, co honem doženu, když jsem každý den za Luckou v nemocnici a doma nehnu ani prstem. Vyžehlit? Vytřít ? Okna? Zahrada ?
A pak mi bleskl hlavou nápad. Udělám radost Lucii. Asi před 4mi lety jsem jí ušila ponožkového pejska.


Tenhle pejsek s ní je i v nemocnici, jako jediná hračka.
Nedávno ho Lucka znovuobjevila a prosila mne, zda bych jí ( prý je to ona) neušila kamaráda kluka.
Jenže znáte to. Času málo...Až dneska. Vytáhla jsem stroj, ponožky a dala se do toho.
Oběd jsme dali s taťkou v hospůdce a pak už jeli za Luckou. Myslím, že měla radost.


A tak už má pejsky dva.


No a jelikož jsem měla ty narozeniny, tak se Lucka domluvila s taťkou, ten jí přivezl dárek pro mne, který už měla dávno připravený a popřála mi v nemocnici.


Já to dítě prostě žeru.
Navíc na ni slyšíme jen samou chválu. Hodná, statečná, neobtěžuje, nefňuká. Navíc je to tak vzorný pacient, že když jsem jí přivezla jogurt, musela jsem se zeptat setřičky, zda ho smí. No, chápete to ?
A to bymohla prudit ostošest, když je na oddělení vlastně sama. Miminko s maminkou se snad ani počítat nedá.
Celé odpoledne jsme hráli karty. Lucka se se mnou došla osprchovat, sestřička jí přelepila ránu- je krásná, malá , tři stehy. Odjížděli jsme opět po sedmé hodině.

pátek 19. dubna 2013

Těšila jsem se

dneska do práce. Přijel kolega, který je velmi chytrý, hodný, prostě je radost s ním pracovat.
Navíc u nás byla na stáži jiná paní doktorka, takže jsem se zase něco přiučila.
Práce se tím sice protáhla , ale to nevadí.
Ještě jsem předala Janě  léky na cestu ( na toto téma taky něco napíšu - někdy) a jela za Luckou.
Začíná se nudit. Už je jí mnohem líp a začíná jí být dlouhá chvíle.
Dopoledne jsem telefonicky mluvila s ošetřující lékařkou a slyšela jen zase samou chválu.
A protože z oddělení byly propuštěny všechny děti a zůstala tam jen Lucka a nějaké miminko s doprovodem, tak jsem domů odjížděla až večer po sedmé hodině.
Největší radost byla z došlých sms i od lidí, od kterých to nečekala.


Probraly jsme toho s Luckou hodně, hráli Člověče, karty, pexeso, četly jsme si, byly se projít na chodbě.


Prostě klasická nemocniční zábava. Musí holt vydržet a zase bude doma. Jelikož mají tak málo dětí, tak asi nehrozí, že by ji propustili brzo, jako to bylo u nejstarší dcery. Ale to zvládnem. Jediné, co jí trápí je hlad. Naše Lucka, se kterou bojuji o každé sousto, má hlad. Dokonce se těší na kus masa ( skoro ho nejí).
Tak jsem zvědavá, jak to bude, až bude doma.

čtvrtek 18. dubna 2013

Poslušně hlásím

že mám to nejúžasnější dítě. Nejen , že operaci zvládla na jedničku, ale i potom je skvělá.
Sestřičky na ní pějí jen chválu. prý na oddělení neměli dlouho takhle hodné a statečné dítě.
To se tááák krááásně poslouchá.
A co víc, je úžasné vidět, že je to pravda. Když jsme za ní přijeli, byla usměvavá, klidná a úplně v pohodě. Dopodrobna nám líčila co a jak. Všechno si pamatovala. V 9:00 byla po operaci. byla na dospávacím pokoji, pak se vrátila na dětské. Sama se převlíkla do pyžamka. Ve čtyři odpoledne usoudila, že jde na záchod. Sestřičky trochu protestovaly, protože to nemají zažité, většinou nechávají děti ležet do druhého dne. Lucka se prostě sebrala a za mého dozoru šla. Šikulka. Taky si pečlivě prostudovala svoje pooperační záznamy.


Večer mi volala a hlásila, že jí setřička dovolila jít znova a to už šla sama. Sestra jí hlídala jen z chodby.
Taky jí večer už vyndaly kanylu z ruky. Ta jí asi vadila víc, než rána na bříšku.
Na pokoji jim přibyl pacient. Kluk, co chodí o třídu výš než Lucka, spadl z kola. Asi nic vážného...
Tak má aspoň společnost.
Děsila jsem se toho, jak to bude Lucka snášet. Není zvyklá být nemocná, ani není zvyklá být sama mimo domov. I kdyby se to od zítra změnilo, zvládla to naprosto skvěle. Strašně mě překvapila. Teď jen přemýšlím, jakou odměnu by si za to zasloužila.

Já jsem byla na dopoledne v práci. Stihla jsem zajít za naší dětskou paní doktorkou jí poděkovat.
Hezky nám to zařídila a bylo vidět, že i ona je ráda, že to všechno takhle klape. Je dobře, že jsme dali na její radu a jeli s Luckou do Jilemnice. Prozatím můžu jen a jen chválit a doporučit.
Pak ještě musím přidat veselou historku. Stavila se za mnou Jana, která už má cestovní horečku. Ptám se, kde má přítele. V knihkupectví. Co kupoval ? Slovník. Oni v úterý odjíždí a dnes kupovali slovník :). Na tuhle cestu jsem opravdu zvědavá. Jen doufám, že se oba v pořádku vrátí.

Aktuální stav

Operace proběhla klidně, bez komplikací.
Zánět tam byl. Operace by nás tak maximálně do 2 týdnů stejně neminula.
Tolik slova lékaře.
Lucka zatím spí na dospávacím pokoji.
Děkuji všem, kteří na nás dnes mysleli.

středa 17. dubna 2013

Nejdřív

bych moc ráda poděkovala všem, kteří nás čtou, myslí na nás a Lucii přejí " hladký průběh " jejího a vlastně i našeho, trápení.
Když se to vezme kolem a kolem, jde o banální zákrok. Ne, nechci to zlehčovat, ale je to jeden z nejjednodušších zákroků. Přesto se obáváme, když jde o někoho blízkého. A to i přes veskrze pozitivní, již zažité zkušenosti. Touto operací jsem prošlá já i nejstarší dcera a vše bylo v pořádku.
Ale k dnešku. Asi mám to nejšikovnější a nejstatečnější dítě pod sluncem.
Ráno ještě popoháněla taťku, že už by měli jet, aby přijeli včas. Vybaveni sbalenou taškou a podrobným seznamem informací ( včera jsem to pěkně hodila na papír, aby taťka nebyl zmaten), které by lékaře na příjmu mohli zajímat vyrazili.
Příjem proběhl v klidu, paní doktorka byla spokojena s mojí slohovou prací. Taťka zase s tím, jak pěkně to všechno zvládl ( jak by ne, když tam vlastně jen to dítě odevzdal :) ), ale i tak zaslouží pochvalu.
Lucka byla ubytována, prozatím sama na pokoji. Pak už osaměla. Tolik vím z ústního vyprávění.
Žádné slzy, žádný vzdor, vše naprosto v pohodě.
Během dopoledne telefonát. Lucie mne informovala o tom, jak to bude zítra, že jsem jí to řekla špatně, že z operačního sálu se ještě staví na dospávacím pokoji a až potom bude převezena zpět na dětské. Potom přišla ještě jedna sms, že byla na dalším odběru, který zvládla v pohodě.
V práci byl neskutečný fofr, ale skončili jsme poměrně brzo. Takže jsem rychle frčela do nemocnice, abych s beruškou mohla být co nejdýl. Provizorně jsem měla sbaleno pro případ, že to nedá a já budu nucena setrvat přes noc. Ona totiž Lucie kromě u Šárky ještě nikdy nespala mimo domov. Ale to jsem se spletla.
Bylo mi vylíčeno dopodrobna vše, co se dělo od rána a asi po hodině jsem vyslechla větu. Tak už jeď a buď klidná. Je to tady hezký a starají se o mě dobře. Jsem unavená, bolí mě bříško a chtěla bych si lehnout. Trávily jsme totiž návštěvu na chodbě v křeslech, protože moc nemají na dětském rádi návštěvy na pokoji.
Navíc jí tam přibyla asi 15ti letá slečna, se kterou si Lucka dle vyprávění docela rozumí.
Taky jsem se dozvěděla, že sepisuje elaborát na téma, jak jsem skončila v nemocnici. To jsem na to zvědavá.
Odjížděla jsem z nemocnice rozčarovaná, neb jsem absolutně nepoznávala své dítě. Na druhou stranu šťastná, jak to krásně zvládá. Tak doufám, že když to tak pěkně začalo, tak to bude i pokračovat.
Po příjezdu domů jsem ještě sebrala Viki a šla se zase projít. Jednak je to výborná terapie na stres a jednak háravka musí mít pohyb, aby zase neupadla v apatický stav jako vloni. Dneska jsme daly jen 4km, ale zase se zastávkou u známého, který žije sám a měl velkou radost, že jsme se zastavily.
Teda radost měl hlavně z Vikči. Domů jsem přišla už za tmy. Co mě ale zarazilo byl neskutečný, ale opravdu musím napsat, řev ptáků při soumraku. To vám byl koncert !!
Cestou jsem měla ještě telefonát od Lucinky, další info o průběhu podvečera a  přály jsme si dobrou noc. Doufám, že se opravdu dobře vyspí.


 A ještě si neodpustím jeden zážitek.  Když jsem včera oznamovala třídní učitelce, jak to je s Luckou, oznámení přijala a začala mi vykládat nějaké svoje problémy. Dneska odpoledne jsem na parkovišti potkala jinou paní učitelku, kterou má Lucka jen na HV. Hned jak se dozvěděla kam jedu začala hledat v baťohu, vytáhla razítko se slonem a poslala ho Lucce s přáním rychlého uzdravení pro štěstí. Tak asi tak. Obojí je přístup.



úterý 16. dubna 2013

A je rozhodnuto

Ráno jsme se vypravily s Luckou k naší dětské. Když slyšela jaké máme trápení, zvedla telefon a odeslala nás do jiné nemocnice. Tam, kde mají dětské oddělení. Máme nabrané předoperační odběry, pořádné vyšetření  a dohodnutý termín na čtvrtek dopoledne. Zítra na příjem.
Tam s ní musí taťka. Radost z toho nemá, ale bohužel.
U vedení u mě v práci jsem opravdu našla pochopení ......Volno jsem prostě na zítra nedostala.
Doufám, že spravedlnost není slepá. Osm let jsem nikdy po nikom nic nechtěla....
Lucka je s tím smířená, protože dnes je jí zase o kousek hůř. Už asi sama pochopila, že takhle to donekočna nejde. Bude hezky, prázdniny a my budem ležet v posteli ?
Po dopoledním maratonu v nemocnici jsem odpoledne zařídila vše ostatní na příštích 14 dnů. omluvenky, odhlášení atd. atd.
Tak nám držte pěsti, ať to všechno klapne a je brzo fit.
Na prochajdu s Viki už jsem sílu neměla. Radu rodičů jsem taky odpískala, protože tu nechci Lucku nechávat samotnou. Manžel jel s autem opět do servisu, ale snad už je to konečná. Teda tím myslím, že teď už to bude v pořádku, ne, že auto skončilo :).

pondělí 15. dubna 2013

Baba mi neporadila

Tím myslím s Lucčiným bříškem.
Setrvalý stav. Ráno zůstala sama doma, já jela do práce. Telefonovala jsem jí snad každou půl hodinu.
Nic se nemění. Ještěže tak. Frčela jsem rychle domů, sebrala ji a jela do nemocnice.
Ani nevím, co jsem si myslela. No já to vím, ale situace byla jiná. Naštvaná jsem.
Asi nejvíc sama na sebe, protože než mi celá situace došla, až když jsme byly doma. Nějak neumím hned reagovat.
Zítra ráno pokračujeme, břicho nečekaně bolí pořád.
Po návratu domů jsem ji vytáhla na chvilku ven. Obešly jsme zahradu a bylo vidět, že to není ona. Tak jsem ji poslala zpátky do postele.
Já vzala Viki a daly jsme dnes asi 6 km. Už bylo navečer, ale pěkně teplo. potřebovala jsem si vyčistit hlavu.
Šly jsme docela vysoko


docela náročným terénem


 Trocha romantiky


 A spokojená háravka


Ještěže svítí to slunce. Zase se to začíná tak trochu hromadit. Lucky břicho, Jany odjezd, Péti maturita, příbuzných z Austrálie přílet.
A já mám tu blbou povahu, že nad vším přemýšlím, dumám a moc uvažuju. Sice je to lepší než dřív, ale přesto.
Na tenhle týden jsem měla v diáři na každý den něco a ještě jsem o spoustě věcí uvažovala.
Díky Lucce mi zase dochází, že plány jsou k ničemu. Ale to nevadí, hlavně, aby byla v pořádku.
A ještě ten dárek od muže, ten se dá naštěstí odsunout na dobu pozdější.
Ono se dá vlastně odsunout všechno, jen to zdraví ne.

neděle 14. dubna 2013

Dneska

bylo něco špatně. Nějak jsem asi vstávala po pr.... Ale proč? Že by nedělní deprese?
Venku krásně, včerejšek se vydařil. No nic, nemá smysl se v tom pitvat, že jo.
Taťka dával do pořádku auta.
Péťa jela pracovat.
Jana jela do ZOO.
Lucku už 4 den bolí břicho a já nevím, co s tím. Před časem podstoupila všechna vyšetření a nic. Nezvrací, průjem nemá, teplotu nemá, jí normálně. Bolest je naprosto typická pro slepák, ale taková, že když je v klidu funguje normálně. Do nemocnice se mi nechce, aby si ji tam nenechali, ale bojím se, abych něco nezanedbala... A teď babo raď.
Viki od pátku hárá a prudí. Nehne se ode mne na krok.
Abych pravdu řekla, tak se mi dnes nic, ale vůbec nich nechtělo.
Nakonec jsem se donutila, vzala tu naši háravku a dala kolečko asi 5,5 km.
Krásně bylo.
Nejdřív jsem objevila na kraji lesa sněženky.


Pak jsem zjistila, že zima bude asi tak do července . To podle toho, jak jsou Krkonoše pořád celé bílé.
Ten bělejší kousek je osvětlen sluníčkem, ostaní je ve stínu.


Viki na to taky kouká, diví se....


 A nakonec usoudila, že se jí to nelíbí, že sluníčko je lepší...


A tak jsme šly dál, okolo chaloupek



 okolo bledulí


 A na závěr pohled na část toho našeho ďolíku


Někde tady v těch místech jsem potkala pána. Znám ho od vidění. Chodí na výšlap snad každý den.
To, co jsem ušla já, musel taky, možná ještě víc. Dali jsme se do řeči, ptala jsem se na věk. 82.
Chtěla bych být takhle fit v 60ti letech.....

sobota 13. dubna 2013

Předčasná oslava

Příští týden oslavím takové trochu kulaté narozeniny. Brr. Hned po nich odjíždí Jana na dva měsíce mimo naši republiku. Jelikož příští týden už bude mít cestovní horečku, dohodli jsme se všichni, že se sejdeme již tento víkend.
Nejsem slavící tip. Ale jednou za čas neuškodí, když se pěkně v klidu sejdeme, pojíme, popovídáme.
Proto jsem na dnešní poledne zamluvila stůl v jedné hospůdce v blízkém městečku.
Nikdy jsme tu nebyli, ač je to v okolí docela vyhlášené. 



Když u horkých kamenů, tak tedy horké kameny. Dali jsme si je všichni. A nelitoval nikdo.
Byla to fakt velká dobrota, a taky velká porce. Někteří zvládli i polévku a dezert. Vše výborné.


Byla to opravdu dobrá volba. A od svého muže jsem dostala dárek. Zážitek, překvapil, a to tak, že velmi.
A udělal mi radost velkou. Ale zatím neprozradím, co jsem dostala. Jednou o tom tady taky napíšu.


Následující fotky bych nazvala: Urči věkový rozdíl :)!



Jsem ráda, že si holky tak rozumí i přesto, že věkově jsou fakt daleko od sebe.
Péťa s námi byla taky, ale nerada se fotí.
Po obědě jsme se stavili v místní, taktéž vyhlášené, cukrárně pro něco ke kafíčku.
Dort jménem Lesní pohoda.


 Z oběda jsme totiž jeli k dočasnému působišti naší Jany. Do místa, kde přebývá se svým přítelem.


 Tady se nám podařilo vyfotit i Péťu a myslím, že jí to moc sluší. možná se na mě bude zlobit, že jí sem dávám, ale když mám ty narozeniny....


 A jelikož tam přijela i přítelova velká rodina, bylo to veselé, příjemné odpoledne. I některé děti se mnou kamarádily.
Na fotkách je slunečno, ale zažili jsme dnes i bouřku a silné krupobití.


 A jelikož i bloger má být na blogu občas vidět, tak tady mě máte s nejmladším členem dnešní sešlosti.


Navečer jsme se rozjeli do svých domovů. Já ještě odvezla Janu ke kamarádce. Jedou prý zítra do ZOO.