Pět

Kdo to tady trochu sleduje, tak už ví, že dneska je to pět týdnů od černé neděle, kdy mi vyskočila plotýnka. Já vím, ohraná písnička.
Ale dneska je to pozitivní. Paní fyzioterapeutka má zlaté ruce a navíc nějaký zvláštní dar.
Neustále na ni myslím a neustále se snažím dělat vše tak, jak mi poradila a doporučila.
Zkouším svoje hranice. Co si můžu dovolit.
Doma to je už relativně pohoda. S omezeními, ale funguju. Nic nepřeháním, ale snažím se zapojit, tak jako dřív.
Na prodloužený víkend přijela i Péťa, takže o pomocníky nemám nouzi.
V pátek jsem kromě oběda hodně odpočívala, to se záda ozývala trochu víc. Taky jsem psychicky nevydržela a jela se podívat do práce. Hlavně za jednou kolegyní, která čeká miminko. Potřebovala jsem jí pogratulovat osobně. Moc jí to přeju.
V sobotu jsme se všichni (takže jsme museli mít dvě auta) vypravili na návštěvu k babičce. Cestou jsme  se stavili rozsvítit na hrobech příbuzných. Babi měla radost. Taky jak by ne, že jo.
Pěkné odpoledne pokazilo auto Jany , které odmítalo startovat, ale i to jsme zvládli.
Teda náš šikovný taťka.
Občas si sednu k PC a kouknu na FB. Dost mě štvaly všechny ty fotky plných košíků hub.
Dneska jsem to vymyslela. Les, kam chodíme je skoro vlastně úplná rovina. Ale rozhodně dobrý terén.
V rámci vycházek jsem to zkusila. Pomalinku, polehounku jsem si v tom lese, cestičkami vyšlapanými od srnek pochodila.

I jsem se pokochala podzimní krajinou (foceno mobilem,neodpovídá úplně skutečnosti).

Červených puntíkatých houbiček byl plný les. 

 I spousty maličkatých prapodivných barev i tvarů.

Bylo tam krásně. Trochu zima, ale dušička zase  pookřála. Padl další mezník.
Teď už jsem si úplně jistá, že budu v pořádku. Nakonec i nějakou tu jedlou houbu jsem našla.

Taťka mezitím stihl Janě opravit auto a povozit Marušku.
Navečer jsme se sešli u nás. Péťa odjela zase studovat.

Všechny ty drobnosti, třeba že uvařím oběd, že si s dopomocí nakoupím, že jsem se zvládla projít pomalu po lese, tohle všechno mě dodává energii.
Ale největší zásobárna energie je Maruška. Ta když se zasměje, to vlastně svítí slunce pořád a nějaká bolavá záda, co to je ?

Jedna dokumentační, že můj výtvor slouží. Byla už naštvaná a rozmrzelá, ale vyfotit jsem si ji musela, než z toho vyroste.

Houby

 prý rostou. Ač bych moc a moc chtěla do lesa si netroufnu. A tak jsem se v rámci rehabilitace šla dnes projít po zahradě. Terén vyhovující. Dále mám trénovat se neohýbat, ale k tomu, co je na zeni si dřepnout se zpevněnými břišními svaly. Myslím, že pro dnešek mám splněno.
A to jsem vám sem nedala všechny exempláře.

Barvy podzimu

 Rehabilitace probíhá zatím úspěšně. Měla jsem velké štěstí na fyzioterapeutku, které jde opravdu o to, aby se člověk dal dohromady. Včera jsme probraly strašně moc věcí. Jaké boty ano, jaké ne. Jaký pohyb ano, co nevadí, co nedělat. Na co si můžu doma troufnout a čeho se mám vyvarovat. Já se ptám, ona odpovídá. Jasně, srozumitelně. I se při tom zasmějeme.
Moje záda se dnes taky smějí. Modro zeleno žlutě. Ale taky velkou úlevu pociťuji.
Chůze, obzvláště s kočárkem v klidném, rovném terénu doporučena.
Tak si užívám toho letošního podzimu.
Po měsíci doma se i počasí umoudřilo a není v té naší kotlině jen mlha.

 Jsem v dobré společnosti...

Byla to nádhera. Průměrná rychlost 1 km/hod. Jindy bych byla naštvaná, dneska jsem šťastná a naprosto spokojená, že jsem to zvládla.
Zcela upřímně dodávám, že mě to zmohlo. Ale strašně mi to pomohlo a dodalo energii.