Další týden

za mnou. Proběhla další vyšetření. Pociťuju úlevu. Ale ne po lécích, ne po žádném zákroku. Jen mám pocit, že se můj organismus rozhodl velmi, velmi, velmi pomalounku vrátit k normálu.
Bolesti jsou mírnější a každý den se mění. Spoustu věcí už zvládnu sama, na spoustu si netroufám ještě ani pomyslet.
A tak nějak přežívám. Abych totálně nezblbla, snažím se zaměstnat hlavu. Prach neutřu, nevyluxuju, nevyžehlím, ba ani nádobí pokud je ho víc neumeju (myčku nemáme). Nic z běžných prací které by tady byly tak potřeba dělat.
Nejmenší bolesti mám v sedě, když jsem různě vypodložená polštářky.
A tak jsem zkusila plést. Jde to. Po malých chvilkách, ale jde. Problém je, že to neumím.
Kdysi jsem se naučila hladce a obrace. S tím si musím vystačit.
Ještěže mám Marušku.
Moje první babičkovské pokusy. Spokojená jsem tak na půl. Ale to je jedno. Aspoň jsem se zabavila.

V pondělí jsem musela s Luckou na ORL (tak trochu porod se tam dopravit, ale jinak to nešlo). Bolelo ji pro změnu ucho, tak pro jistotu. Ale dobrý. Zůstala doma a v úterý už zase šla do školy.
Pořád tady fungujeme v úsporném režimu.
Můj hodný muž se stále stará jak může. I když mu to už musí pěkně lézt krkem (mě teda jo, pořád si o něco říkat). Ale prostě to tak je a jde to.
V pátek byla Lucka se školou v Liberci na veletrhu středních škol a v ZOO.
V sobotu konečně přijela Janička s Maruškou. Tak se mi ta holka malá zase nasmála a tolik mi toho napovídala. Jo, ona holt ví jak se věci mají.