Další týden

za mnou. Už čtvrtý. Tentokrát musím napsat, že už začínám věřit, že bude lépe.
Po pondělním zoufalství a naprosté hysterii, že se už nikdy, ale opravdu nikdy nedám dohromady jsem se kupodivu v úterý probudila v lepším rozmaru psychickém,ale i fyzickém. Jak jsem už psala, i na Lucčin koncert jsem se vypravila.
Zpráva o mém nálezu z neurochirurgie mi dala alespoň nějaký časový horizont.
Je v dálce, ale je tam.
Podpora rodiny, kolegyň z práce, známých i vás zde (zasvěcení vědí) mi hodně, hodně pomohla. Za což vám z celého srdce děkuji. Obzvláště jeden obsáhlý e-mail stejně postižené osůbky byl pro mne hodně důležitý.
Ve čtvrtek jsem s dopomocí mého jedinečného muže zvládla i nakoupit.
V pátek jsem byla na první rehabilitaci. Paní fyzioterapeutka se zpočátku zděsila, ale po hodině, kdy si "hrála" s mými zády mi dala naději, že bude dobře.
Na rehabilitaci mne vezla Janička s Maruškou. Jednak proto, že jsem si nebyla jistá, zda budu schopna řídit. A jednak proto, že si Jana domluvita taktéž revizi svých zad. Takže jsme se pěkně vystřídaly. Maruška byla zlatá, naprosto hodné dítko.
Cestou domů usnula. 

 Na víkend přijela Péťa, která mi zase doma hodně pomohla. Já jsem zvládla i uvařit ( samozřejmě, že s dopomocí).
V neděli přišla i Janička s Maruškou a tak se moje nálada zase zvedla o hodný kus výše.

 Zjišťuju, že jsem kvočna. Je mi tak dobře, když je mám všechny pohromadě.
Teď už věřím, že se z toho vylížu bez operace. Mám velký kus cesty před sebou, ale taky mám velké odhodlání to dát. Už jen proto, že letos přijdu o nádherné barvy podzimu a spoustu dalších věcí, které jsem měla v plánu. Ale všechno se dá napravit za rok.
A proto hodně odpočívám, snažím se dělat vše tak, jak mi poradila fyzioterapeutka. A hodně přemýšlím. Jednak jestli to, co chci jít udělat je nutné a zvládnu to ( to abych se nevrátila zpět). A taky o tom, jak změním spoustu věcí, abych se už nikdy nedostala tam, kde jsem byla v posledních týdnech.