Dva

Dneska to jsou dva týdny, co mi ruplo v zádech.
Ne, nechci si stěžovat, ale prostě si to tady zapíšu. Abych si pamatovala, abych si vážila.....
Dva týdny infuzí, léků, vyšetření, zákroků, pár dnů pobytu v nemocnici.
A nic. I když už to vypadalo, že bude líp, o moc není.
Dva týdny, kdy fungujeme v "jiném" režimu. Dva týdny, kdy denně děkuji osudu jakýho mi poslal muže a jaký mám holky. Bez nich bych to nedala. Bez jejich pomoci a podpory.
Ta maličká pomáhá psychicky nejvíc.

Vím, že lidské osudy jsou mnohem horší než mé dva týdny, ale upřímně, zmáhá to.
Nevím jestli víc fyzicky nebo psychicky.
Nevím jak sedět, jak ležet, jak chodit, jak se pohnout. O tom, že bych doma něco udělala není řeč.
O tom, co je spánek si jen tiše sním ( zlaté noční v práci, kdy jsem druhý den měla pocit, že vlastně ani nespím).
Jedu v nějakém prapodivném režimu. Tonoucí se stébla chytá a já věřím, že bude líp. Že něco pomůže, že něco zabere, že se to otočí. Tak mi držte palce.