Pomalu tady máme konec listopadu

A já samozřejmě s hrůzou zjišťuji, že je to už zase 14 dnů, kdy jsem si nic nezapsala.
Asi nemá smysl vzpomínat na jednotlivé dny. Vezmu to tak nějak všeobecně.
V první řadě stále ještě chodím do práce. Je pravda, že teď mám služby volnější, protože se musí vybrat přesčasy z léta a dobrat všechna letošní dovolená. Takže je to postavené na hlavu. Teď, když je ošklivo, všichni v práci a ve škole, tak já jsem doma. No nic.

Další věc, moje rameno, nebo spíš moje tělo. Po pondělním cvičení to nebylo ono, zátěž je asi ještě neúměrná navracejícím se schopnostem. Takže jsem se dohodla s panem cvičitelem a dáme tomu ještě čas. Zkusím to třeba později. Jsem ráda, že se rameno pomalu vrací k normálu, nechci to zkazit.
Nejvýznamější věcí, která se v posledních dnech udála je to, že se nám po dlouhé době vrátila z ciziny Péťa. To máme velkou radost a užíváme si to s ní.
Do toho nějaká ta rehabilitace, samozřejmě běžný denní režim, o tom žádná.
Lucka konečně dostane rovnátka a tak nám to ježdění za panem doktorem taky zabere docela dost času. Aby toho nebylo málo, tak jsem musela na výstupní prohlídku, jak jinak, než ve svém volném čase.
Tento týden taky proběhla na naší škole bursa středních škol a rodičovské schůzky. Vybrat střední školu je v případě naší Lucky dost problém, ale ono se to vyvrbí. A rodičáky ? Být jako matka minimálně třikrát veřejně pochválena, to potěší (i když teda mě by to stačilo mezi čtyřma očima).
DAlší událostí byly narozeniny manželovi mamky. Babičce je už 87. Neuvěřitelné. Síly už ji trochu opouštějí, ale pořád žije sama v domku, má slepičky a zahrádku. A tak i když nemá narozeniny a vyjde nám to, jezdíme za ní. i s Maruškou. Ta už hezky chodí za ruku.

A je to hodná a veselá holka.

Občas potřebuje i Jana nějaké volno a tak je Maruška u nás, jako třeba včera. To si ji pak naplno užíváme všichni.

A jelikož jsem měla trochu víc volna, tak jsem ho trochu využila i k pletení. Maru potřebovala nákrčník.První pokus moc nevyšel, ale počká v šuplíku rok, dva a bude OK.

 Ten druhý už je lepší, ten už snad čekat nebude.

No a jelikož jsem nikdy (pouze ve vyjímečných případech ) nenosila čepici, ale od nového roku ji budu trochu potřebovat, tak jsem si jednu udělala. Pochválili mi ji doma všichni, což jsem teda nečekala. K černé bundě bude dobrá. Možná si k ní ještě udělám šálu a rukavice .

Tak to vypadá,

že blog nebude už ani týdeníkem, ale občasníkem.
Mrzí mne to, ale co s tím. Některé dny není co psát a některé na to zase není vůbec čas.
Samozřejmě, že si horko těžko vzpomínám, co jsem dělala před 14ti dny.
Ono je to tak nějak pořád dokolečka.
Když nejsem v práci, jsem doma a snažím se dohnat resty ze dnů, kdy jsem v práci.
Středa 1.11. byla volnější. Dala jsem dopořádku místní hrob. Nakonec i my svítíme.
Ve čtvrtek 2.11. byla Lucka objednaná k zubnímu na rovnátka. Konečně se dočkala. Cestou tam mi pípla sms, že se Marcelce uvolnilo místo, jestli nechci odpoledne dorazit. S odřenýma ušima jsem to dala.
K tomu jsem ještě hnedle ráno byla rozsvítit na hrobě rodičů. Najezdila jsem toho za ten den opravdu hodně.
V pátek třetího opět resty atd.
V sobotu a v neděli jsem měla denní. Docela to šlo. Kdyby ta práce vypadala takhle pořád, možná bych tam zůstala. Jenže pak si vzpomenu na důvody odchodu a mám zase jasno. I přesto, že sloužící lékařka mi sdělila, že ji to mrzí. No, mě taky , ale ....
V neděli, když jsem přijela z práce, tak tady byla Maruška. Jé, to jsem měla radost.
V pondělí 6.11. jsem měla zase volno. Hodně jsem toho stihla. Jak doma, tak nějaké běhání po městě, pošta, spořitelna  a tak. To jsem fakt měla radost, že se mi to všechno podařilo.
Do toho trošku začínám řešit nové zaměstnání, tedy spíš, co k němu budu potřebovat. Takže trochu hledám na netu a sem tam něco objednám. Holt Vánoce mám v listopadu.
Při tom brouzdání jsem objevila, že v městečku vzdáleném cca 30km, se cvičí podle pana Smíška. Kupodivu ještě bylo místo, tak jsem to jela zkusit. Musím vyzkoušet, co tomu řekne moje rameno. Pan cvičitel na něj bral tentokrát ohled, takže dobrý. Uvidíme, jak to bude dál.
V úterý zase denní. Kolegyně mi ráno umožnily vyřešit problém v mzdové účtárně (mají tam nepořádek a jedna neví, co dělá druhá). No nic, hlavně, že to snad bude OK.
Ve středu zase volno. Večer hurá za kulturou. Byli jsme s mužem v divadle. Představení Divadla v Rytířské Chvilková slabost. No, abych pravdu řekla, nedávní ochotníci mne tedy pobavili víc.
Ve čtvrtek opět zubní, tentokrát hygiena a prevence. Zase s Luckou. Navečer vykoupat Viki, protože v pátek jsem s ní jela na očkování. Nechtěla bych to zakřiknout, ale je teď docela OK. Snad jí to ještě chvíli vydrží.
V sobotu se tady na chvíli stavily zase holky, ale já bohužel musela na noční. Když jsem se v neděli probudila, tak už tu byly zase. Alespoň jsem si Marušky užila.

Janička mi dokonce přivezla oběd. A zase se mi od holek na noční nechtělo, ale co se dá dělat. Cestou tam už chumelilo. Ráno bylo nachumeleno takměř všude.
A ač to byly naprosto pohodové noční ( a zase jsem dozvěděla, že je škoda, že končím), tak jsem byla dneska odpoledne úplně mrtvá. Probraly mne holky. Byly na kopci stavět sněhuláka. Jely okolo, tak se stavily na čajík.

A i dneska jsem je opouštěla, ale tentokrát jsem jela zase cvičit.
Dneska už mě pan cvičitel nešetřil, tak uvidíme, co na to rameno.
A teď jsem probraná jako nikdy. Tak jdu Marušce doplést nákrčník, ať jí není zima.

Nový měsíc,

nový začátek ? Ne tak docela, ale s novým rokem tohle platit bude.

Změna veliká.
Po dlouhém zvažování, psaní si na papír všech pro a proti, komunikací s nejbližšími a velmi pečlivém uvážení jsem se rozhodla udělat ve svém životě další změnu.
Já, která změny nemám ráda, já která se jim bráním. Asi jsem se s věkem změnila (zbláznila), nebo se snažím dohnat, co jsem v životě zameškala ? Nevím.
Jednoznačně jsem došla k závěru, že tam, kde člověku není úplně dobře by neměl zůstávat. Z žádného důvodu. Ani proto, že to bylo splnění dávného snu (jo, prostě představa a realita se trochu minula), ani proto, že se to od vás očekává, ani proto, že tím způsobíte komplikace jiným.
Změna byla nutná právě proto, že sen nesplnil očekávání, že nakonec by komplikace patrně postihly mne, že je mi bližší košile (rodina) než kabát.
Rozhodnutí padlo, v pondělí hned ráno jsem jela podat výpověď, ale úplně se mi neulevilo. Trochu (víc) jsem se obávala, co mému rozhodnutí řeknou současné kolegyně. Přijaly mne mezi sebe ( většina) docela hezky. Hodně mne naučily, podporovaly mne a já se jim takhle odplatím. Abych pravdu řekla, čekala jsem výčitky, hněv, zklamání a já nevím, co ještě, ale nakonec to skoro všechny přijaly docela hezky. Pochopily mé důvody a uznaly, že mé rozhodnutí je alespoň zčásti rozumné. A ty , co to nepochopily, ty ať si.....
Nakonec mi i chvilku bylo líto, že jsem tu výpověď podala. Jenže jsem se nakonec podívala na seznam pro a proti a pochopila (snad definitivně), že tahle cesta pro mne končí, protože možná v tuhle chvíli vypadá schůdně, ale za týden, dva by se zase objevilo to, proč končím.
Zkusím štěstí jinde.