středa 28. února 2018

Zbytek února

pokud si vzpomenu byl víceméně mrazivý.
Ač to tak venku nevypadá a viki se venčit musí.


Díky tomu, že není sníh, jsou pracovní povinnosti docela v pohodě. A ta panoramata...


Jak se zbavit strachu z vozu naloženého kládami...


Vitamínů není nikdy dost a tak klíčíme....



A taky potřebujeme dobít baterky. A to jde nejlíp když je tady Maru.


A že byla opravdu zima....

neděle 18. února 2018

Pořád se něco děje

Za posledních 14 dnů se toho přihodilo docela dost. Jen nevím, proč se mi nechce psát trochu častěji.
Na nový režim si zvykám. Už mi nevadí, že jdu do práce každý den. Na druhou stranu je fajn, že jsem každý den večer doma.Všechno má svá pro a proti, ale já jednoznačně vím, že předchozí zaměstnání už nene. Trochu to sice komplikuje návštěvy u lékařů, ale máme taky tatínka, že jo. Takže rovnátka tentokrát zastal on. Někdy se staví Maruška. Jo, ta ví co je dobré. Takový bůček...


Někdy mám v práci asistenta.


Počasí bývá jak kdy, ale vcelku to jde.


Na kávu s kamarádkou zvládám sama, už jsme to potřebovaly obě.
Taky k Marcelce jsem potřebovala. Ruce si zvykají na jinou zátěž. A tentokrát jsem potřebovala zklidnit i po pracovním zážitku. Ještěže já ji mám.

Chřipka. Ta nás zasáhla dost výrazně. Mužovi nebylo moc dobře někdy před 14ti dny, ale vlastně to přechodil. Tak teď ho mrcha skolila ve velkém stylu. A aby toho nebylo málo, tak mi ve čtvrtek 8.2. přivezli domů ze školy i Lucku. Oba jen leželi, spali a polykali hromady léků na teplotu. A jelikož jsem víkend měla pracovní, tak jsem je průběžně kontrolovala mobilem. Jíst nechtěl ani jeden, no nebylo to nic hezkýho. Taťka už zase chodí do práce, ale Lucka je ještě doma. Teploty ji trápily celých 6 dnů. A tak ji občas školu aspoň vyfotím....


Do toho bylo v pondělí divadlo. Šla se mnou Jana a myslím, že ráda.
Bavily jsme se dobře. Liga proti nevěře.
A abych té radosti měla ještě víc, půjčila jsem si v úterý Maru a šly jsme se projít, když u nás je zakázané území.
Nakrmit kačenky, jo to je zábava.


 Zamávat dědovi a Lucce, když už jsou nemocný...


 Šlape jí to jedna radost.


Trochu pohoupat.


Zkontrolovat zámečky na mostě, jestli dobře drží a zase domů za maminkou.


 Mezitím nám přivezli dříví slibované někdy koncem léta. Aspoň je zásoba na příští rok.


Takže jak je vidět, pořád je něco. Péťa je na Zélandu a daří se jí dobře. Přišly nám od ní pohledy, které poslala přes aplikaci České pošty. Jako já osobně si zatím na poštu nestěžuju, ale tohle mne opravdu překvapilo. Z vašich fotek si složíte pohled, napíšete text a pošta to doručí jako pohled a ani to není nijak drahé. Budu to muset taky vyzkoušet.
A to pak fotím i v práci, abych měla z čeho vybírat. Někdy to nestojí za nic, ale někdy se mi naskytne pěkná podívaná. Jen ten mobil to moc dobře nevyfotil.


V sobotu se holky stavily na oběd, prý lívance ty můžou. A dneska se jel taťka podívat na babičku.
A zase je 14 dnů pryč ani nevím jak.

neděle 4. února 2018

A už máme únor

Jo, jo, jsem si myslela, že změním práci a asi zastavím čas, nebo co.
No nestalo se tak. Čas frčí rychlým tempem, ale přesto je mi líp.
Kromě každodenní práce se děje spousta věcí. Vesměs pozitivních.
Maruška s Janou se uzdravují.
Pétě se na cestách taky daří dobře a choroba ji též opustila. Krmí klokany, chová si koalu, plave s delfíny... Taky ji kousla ještěrka, ale prý jen trochu. Jo, ta se má.....
Lucka přinesla vysvědčení. Nejlepší ze třídy. Šikulka moje.
Káva s kamarádkou a procházka s další jako bonus.I kočárek jsem si povozila. Jo, jde to.
Jen hlídat Maru mi úplně nevyšlo, ale nakonec to všechno bylo fajn a v pohodě.
A aby nám to nebylo líto, přišla se nám Maruška ukázat. Smíšek je to.


A tak si to tak hezky užíváme.
Jen to moje rameno, či co mě to vlastně bolí (lopatka, klíční kost, možná i nějaké žebro), kdyby si dalo říct. Trochu už to otravuje. Pevně doufám, že bude líp.