neděle 18. února 2018

Pořád se něco děje

Za posledních 14 dnů se toho přihodilo docela dost. Jen nevím, proč se mi nechce psát trochu častěji.
Na nový režim si zvykám. Už mi nevadí, že jdu do práce každý den. Na druhou stranu je fajn, že jsem každý den večer doma.Všechno má svá pro a proti, ale já jednoznačně vím, že předchozí zaměstnání už nene. Trochu to sice komplikuje návštěvy u lékařů, ale máme taky tatínka, že jo. Takže rovnátka tentokrát zastal on. Někdy se staví Maruška. Jo, ta ví co je dobré. Takový bůček...


Někdy mám v práci asistenta.


Počasí bývá jak kdy, ale vcelku to jde.


Na kávu s kamarádkou zvládám sama, už jsme to potřebovaly obě.
Taky k Marcelce jsem potřebovala. Ruce si zvykají na jinou zátěž. A tentokrát jsem potřebovala zklidnit i po pracovním zážitku. Ještěže já ji mám.

Chřipka. Ta nás zasáhla dost výrazně. Mužovi nebylo moc dobře někdy před 14ti dny, ale vlastně to přechodil. Tak teď ho mrcha skolila ve velkém stylu. A aby toho nebylo málo, tak mi ve čtvrtek 8.2. přivezli domů ze školy i Lucku. Oba jen leželi, spali a polykali hromady léků na teplotu. A jelikož jsem víkend měla pracovní, tak jsem je průběžně kontrolovala mobilem. Jíst nechtěl ani jeden, no nebylo to nic hezkýho. Taťka už zase chodí do práce, ale Lucka je ještě doma. Teploty ji trápily celých 6 dnů. A tak ji občas školu aspoň vyfotím....


Do toho bylo v pondělí divadlo. Šla se mnou Jana a myslím, že ráda.
Bavily jsme se dobře. Liga proti nevěře.
A abych té radosti měla ještě víc, půjčila jsem si v úterý Maru a šly jsme se projít, když u nás je zakázané území.
Nakrmit kačenky, jo to je zábava.


 Zamávat dědovi a Lucce, když už jsou nemocný...


 Šlape jí to jedna radost.


Trochu pohoupat.


Zkontrolovat zámečky na mostě, jestli dobře drží a zase domů za maminkou.


 Mezitím nám přivezli dříví slibované někdy koncem léta. Aspoň je zásoba na příští rok.


Takže jak je vidět, pořád je něco. Péťa je na Zélandu a daří se jí dobře. Přišly nám od ní pohledy, které poslala přes aplikaci České pošty. Jako já osobně si zatím na poštu nestěžuju, ale tohle mne opravdu překvapilo. Z vašich fotek si složíte pohled, napíšete text a pošta to doručí jako pohled a ani to není nijak drahé. Budu to muset taky vyzkoušet.
A to pak fotím i v práci, abych měla z čeho vybírat. Někdy to nestojí za nic, ale někdy se mi naskytne pěkná podívaná. Jen ten mobil to moc dobře nevyfotil.


V sobotu se holky stavily na oběd, prý lívance ty můžou. A dneska se jel taťka podívat na babičku.
A zase je 14 dnů pryč ani nevím jak.

neděle 4. února 2018

A už máme únor

Jo, jo, jsem si myslela, že změním práci a asi zastavím čas, nebo co.
No nestalo se tak. Čas frčí rychlým tempem, ale přesto je mi líp.
Kromě každodenní práce se děje spousta věcí. Vesměs pozitivních.
Maruška s Janou se uzdravují.
Pétě se na cestách taky daří dobře a choroba ji též opustila. Krmí klokany, chová si koalu, plave s delfíny... Taky ji kousla ještěrka, ale prý jen trochu. Jo, ta se má.....
Lucka přinesla vysvědčení. Nejlepší ze třídy. Šikulka moje.
Káva s kamarádkou a procházka s další jako bonus.I kočárek jsem si povozila. Jo, jde to.
Jen hlídat Maru mi úplně nevyšlo, ale nakonec to všechno bylo fajn a v pohodě.
A aby nám to nebylo líto, přišla se nám Maruška ukázat. Smíšek je to.


A tak si to tak hezky užíváme.
Jen to moje rameno, či co mě to vlastně bolí (lopatka, klíční kost, možná i nějaké žebro), kdyby si dalo říct. Trochu už to otravuje. Pevně doufám, že bude líp.

neděle 28. ledna 2018

Řím

Kdo by se chtěl na skok podívat do Říma, tak jsem doplnila náš výlet.

Nový režim

Začínám si zvykat. Pomalu, ale jistě. Žádná noční, žádné spaní přes den. Žádný rozházený rytmus. Nicméně organismus to trochu nechápe, ale přizpůsobuje se docela rychle. Občas se vzbudím v noci naprosto bezdůvodně a mám pocit, že jsem vyspalá a pak nemůžu usnuout a ráno se zase nemůžu vzbudit. Unavená ještě jsem, ale tak nějak jinak, hlavně mnohem míň.
Moje rameno, které má teď úplně jiné zatížení se občas bouří a bolí. Už jsem zase byla i Marcelky na RHB, no ta zase měla práce. Ale to vychytám a bude dobře.
S mužem jsme oslavili spoustu let společného života. Nezapomněl (to se fakt nedá) a i kytku jsem dostala.


Doufám, že to se mnou ještě vydrží.Aspoň chvilku.
Práce jako taková mi naprosto vyhovuje.


Nevadí mi sněžení, nevadí mi déšť. Až se divím.


Možná bych tedy uvítala trochu sluníčka, to jsem v posledních dnech moc neviděla.


I když vyjímky se taky našly.


Usmyslela jsem si, že s novým režimem zase začnu cvičit, ale ouha. Zkusila jsem novinku, prý takové protažení, pohoda, ale rameno mělo jiný názor. Tak jsem se sebrala a odešla. Budu to muset vzít za jiný konec.
Během týdne se stane spousta věcí. Tou nejsmutnější byl hned v pondělí odlet Péti. Dlouhá cesta na druhý konec světa. Nebylo jí vůbec dobře (zdravotně), ale zvládli jsme to statečně všichni.
Šťastnou cestu a ať se vám na cestách daří.



Z jiných událostí má člověk velkou radost. Jako třeba z Marušky. Chuděra měla anginu a musela brát ATB. Ani mamince nebylo moc dobře. Ale lepší se to. Budou zase v pořádku.


Občas nás přijdou potěšit srnky.



A občas jedeme potěšit my babičku. To se pak nechám vysadit o kousek dřív a jdu se hezky projít. A vůbec mi nevadí , že není úplně hezké počasí.




 V pátek navečer jsem měla takový nápad. V bývalé práci se střídala děvčata, která bych ráda viděla. Tak jsem sedla do auta a jela jsem. Bylo to strašně fajn. Měly holky docela fofr, tak jsem na sebe hodila stejnokroj a trochu jim pomohla. Jo, šlo mi to od ruky, moc mě to těšilo, ale jen proto, že jsem věděla, že je to na chvilku a že to dělám z radosti. Vrátit bych se asi nechtěla.

středa 17. ledna 2018

Polovina ledna

pryč a jak tak koukám, tak moje předsevzetí o častějším psaní na blog vzalo za své.
Přesto se pokusím zpětně doplnit některé události, které si myslím stojí za zdokumentování. 

Návrat

do pracovního procesu byl docela v pohodě. Ač jsme se vrátili pozdě v noci, tak to šlo. Jen Lucka nějak nezvládla jít do školy. Nojono, holt má hodnou matku.
A tak si zase zvykám, že tady panuje trochu jiné počasí, než jaké jsme si užívaly v předchozích dnech. Tak jen pár fotek pro ilustraci. V pondělí jsem neměla co fotit.
V úterý si krásně chumelilo. Až jsem se divila, co všechno na sněhu zvládnu. To jsem ještě nevěděla, co mne čeká ve středu.
Holky ( Jana, Péťa a Maru) byly vyprávět babičce zážitky z cest. Naštěstí dojely taky všude v pořádku.


Zpočátku to dneska vypadalo nadějně.


Pak se to trochu změnilo,


a vydrželo to celý den.



Prostě jsme v Čechách, je polovina ledna a je to prostě tak, jak to je.
Odpoledne volala Jana, že Maruška má teploty. Tak uvidíme, co se z toho vyklube.

neděle 14. ledna 2018

Řím - den pátý

A přišel čas odletu. Řešily jsme , co ještě podniknout. Nakonec jsme to pojaly tak nějak odpočinkově a pohodově.
Kufr jsme zanechaly na hlavním nádraží.



A pak ještě jednou na nám už známá místa.


Užít si atmosferu.


A znovu na mé oblíbené...



Kapitol a vlčice....





A známá místa z jiného úhlu pohledu.





Hodně nás bavilo šlapat na kanály. A že jich tam bylo !



Další oblíbenci, holubi.



A už jsme na letišti.


Povozit se na schodech.

 Zahrát na klavír.



 Projít kontrolou, kde jsem mimochodem opět pípala ...
Zamávat osvětlenému Římu a těšit se domů, do zimy.


Tímto bych chtěla poděkovat především Pétě, že měla ten šťastný nápad mě někam vytáhnout a ukázat mi, že to není až tak složité. A taky všem zúčastněným, že jsme si to společně hezky užily.
Bylo to pěkný a už se těším až zase něco vymyslíme a uskutečníme.