Čarodějnice

prý dnes, no u mne spíš jedudědek, manžela tím nemyslím.
Ale to sem asi nepatří a tak se vrátím pěkně v čase k minulé neděli. To k nám dorazilo naše sluníčko s maminkou. Maruška je už tááááákhle veliká.

A umí si udělat pohodičku

Doma byla i Péťa a tak jsem si jako matka a babička užívala.
V pondělí hezky do práce.
V úterý ráno s Luckou na ORL. Stěžovala si už od pátku a stále nepřestávala, což značilo problém. Taky že jo. Antibiotika dostala a doma bude. Radost jsme z toho neměla ani jedna.
Při té příležitosti jsem se stavila za bývalými kolegyněmi. Jak mě bylo smutno...
Pak už mě ale čekala veselejší záležitost. Byla jsem hlídat Marušku.
Venku vyjímečně hezky a tak jsme si to užily.

Zrcadlení na našem oblíbeném místě.

Pařez vykvetl.

Prostě jaro.

Maruška se prospala a po probuzení byla plná energie. Dveře ji hodně baví.

Ve středu pěkně zase do práce. Jak si myslím, že polovinu svých pracovních povinností už docela začínám zvládat, tak z druhé poloviny jsem dneska byla trochu v rozpacích. Uvidíme, snad si zvyknu a naučím se...Nicméně jsem zase něco pochytila a něco nového si vyzkoušela, takže vlastně dobrý.
Nejlepší zpráva dne přišla smskou. Naše bývalá kolegyně má krásného, zdravého chlapečka. Měla jsem takovou radost...
Ve čtvrtek dopoledne jsem šla na rehabilitaci. Chodím tam tak jednou do měsíce pro jistotu. Tentokrát to nebyla jistota ale nutnost. Už dlouho mě bolí pravé rameno a ruka. Marcelka měla hodně práce...Navíc došla k závěru, že rehabilatace na tohle nestačí, tak jsem docela zvědavá jak to budu řešit.
Odpoledne káva s dvěma známými, balsám na duši. I když jen krátké setkání. Všichni máme spoustu dalších povinností. Nevadí, brzo dáme repete.
V pátek do práce. Tentokrát docela pohoda. Péťa cestovala do Slovinska a všechno proběhlo v klidu.To jsem taky ráda.
V sobotu ráno, ač nejsem zastáncem návštěv v porodnici, jsem se vypravila za milou kolegyní a jejím chlapečkem. V pátek večer mi psala a měla pocit, že potřebuje poradit....Nepotřebovala, zvládá to na jedničku. Ráda jsem je viděla. Kluk jak buk, nemohla jsem se od něj odtrhnout.
Odpoledne na mě padla nějaká únava a tak nějak jsem se prospala do neděle.
Do neděle, která začala sice nadějně, ale již výše zmíněná osoba ji dokázala pokazit. Ne vlastně, to já jsem ta špatná ....No a teď kde je pravda a čí úhel pohledu je blíž ke skutečnosti. To se asi nikdy nedozvíme. Protože komunikace a argumenty jsou o ničem.
Pozitivní je, že Lucce je dobře,ale musí dobrat ATB, taťka vyměnil zimní gumy a tak nějak nám je doma spolu dobře. Venku zima, takže ani ty buřty raději péct nebudeme.

Narozeninový týden

je za mnou. Zase jsem o rok starší. Foto pouze ilustrační :)

A tak si tak říkám, jestli já trochu neblbnu. S novou prací, novým kolektivem, dojížděním, učením se. Psala mi známá, co je o tři roky mladší, že taky mění místo. Jde na fakt klidnou ambulanci. Prý už chce mít klid. Tak nějak nevím.
V úterý a ve středu jsem byla na denní. To nezvládnu fakt nic jinýho než tu práci. Jsem to počítala a dvanáctihodinová směna mi se vším všudy sebere 15 hodin času. Když vezmu doporučení o osmihodinovém spánku - ha,ha,ha - tak mi vlastně zbývá hodina času denně. Únava mě doprovází na každém kroku, ale asi je to normální, protože to neříkám jen já.
Ve čtvrtek pak doháním co se dá. Nejdřív doma, na což bych potřebovala asi tak 1000 x víc času. Pravidelná údržba a kontrola mé tělesné schránky se taky nesmí zanedbávat (ještěže někde existují objednací časy, které jsou celkem dodržovány). Rodičovské schůzky jsou další položkou na seznamu. Tentokrát se moc nezdržuju, protože na tento den mám ještě jeden bod. Divadlo.
Ochotníci ze sousedního města. To vám byla paráda, to jsme se pobavili, to jsme se nasmáli. Většina diváků se shodla, že to bylo lepší, než některé profláklé hvězdy z Prahy. A docela dlouhé to bylo. Kdeže bych pak stihla osm hodin spánku.
A do toho jsem ještě stihla udělat něco dobrého od narozenin pro moje nové kolegyňky. Jsou na mne hodné a přijaly mne celkem hezky. Dokonce jsem dostala drobné dárečky k narozeninám.Tak snad nám to vydrží.
V pátek jsem jela zase do práce. Tentokrát si troufám říct, že asi nej sestava. Plán zněl jasně. Začít mě zaškolovat ve stěžejní oblasti mé práce. Představa byla trochu jiná, ale nakonec všechno zlé je pro něco dobré. Plán nevyšel, ale naučila, nebo spíš viděla jsem toho nového spoustu. A kupodivu jsem jela z práce s docela dobrým pocitem.
Dneska dopoledne nakoupit, uvařit a ven... Ven jsem teda nešla. Sníh tady zatím nemáme a snad už mít nebudeme, ale zima je a veliká. To by mi snad ani nevadilo, ale ten vítr, ten mi tedy vadí a strašně moc.
Procházka se tedy odkládá, mám navařeno i na zítra, protože má přijít Maruška a jdu se zase trochu vzdělávat. Ostatní asi počká.

Velikonoce

za námi. Díky nové práci jsem měla celé 4 dny volno. Jediné, na co jsem se těšila, že bude hezky a já půjdu chvíli někam ven. Nemám se těšit.
V pátek jsem nakupovala, vařila a dělala podobné "hlouposti". V sobotu jsme se měli všichni dohromady moc hezky. Včera a dnes bylo počasí, no aprílové. Zde možno viděti. Jasná obloha, bílé mraky, černé mraky, sluníčko, duha, déšť. Na co si vzpomenete, vítr a zima k tomu.

A jelikož k nám koledníci nechodí, Janička s Maruškou taky odjely, tak jsem toho využila a učila se a učila se. Snad to k něčemu bude.
Jediný koledník, taková naše každoroční dlouholetá tradice, je jeden místní mladík který chodí každé Velikonoční pondělí pravidelně na svíčkovou. Dočkal se jí i letos a my ho rádi viděli.
Velikonoční výzdobu uklízet nemusím, neb jsem ji ani nestihla vyndat. A nikomu to nevadilo.
Možná za rok, kvůli Marušce....

Další týden

utekl jako voda. Hrozně rychle to letí a nestíhám psát. Ono vlastně ani tak nějak není co.
V pondělí na denní do práce. Je to pořád stejné, učím se a učím se. Je toho hodně. Večer přijedu docela pozdě, zvládnout jen to nejnutnější a většinou padnu únavou.
V úterý jsem měla volno. Dopoledne uteklo rychlostí blesku. Odpoledne Lucka neměla mimořádně odpoledku a tak jsme jely dát kytku na hrob. Při té příležitosti jsme se stavily v rodné chalupě. Lucka tam už taky strašně dlouho nebyla. Tak jsme si hezky zavzpomínaly. Objevily jsme i fotky.
U téhle mne Lucka pobavila, neb pravila, že babička na ní vypadá jako když si dělá selfíčko :) No vlastně má pravdu. Je z doby, kdy s tátou stavěli dům.

 

Naše vzpomínání bylo pěkné, jen mělo trochu smutný podtext. Ve středu tomu bylo už deset let co mamka odešla. Ještěže jsem byla v práci a neměla moc prostoru na přemýšlení. Stejně mi bylo smutno.
A ve čtvrtek jsem si pracovní den dala ještě jednou. Docela se mi dařilo a už jsem byla schopná tak trochu pracovat samostatně. Sice pořád s kolegyněmi v zádech, ale myslím, že to, co jsem udělala bylo docela OK. Večer jsem hodně pospíchala z práce, protože jsme měli domluvené posezení z bývalé práce. Zase se nás sešlo docela dost. Ráda jsem je viděla a asi jsem se utvrdila v tom, že jsem udělala dobře, že jsem úplně odešla. Holky, co zůstali nevypadaly moc nadšeně. Já zatím nevím, neb se pořád rozkoukávám a učím.
V pátek nakupovací a vařící maratonek.
V sobotu jsme si na oběd přivezli babičku, dorazila i Janička s Maruškou. Bylo to fajn, účel - sejít se v klidu, posedět a popovídat byl splněn výborně.

 Maruška je už velká holka a je s ní zábava. Navíc tady u nás byla hrozně hodná. Ale bude to pěkný číslo. Myslím, že si s ní maminka ještě užije.
Ona má být po kom. Aneb šátkování v praxi. Šátkujeme v každém věku :)

Viki se projevila jako velká žárlivka a nutně potřebovala pochovat.

Maruška je spokojená i bez chování a učí se jíst sama.

A rázem je neděle. Venku ošklivo, prší, fouká vítr a je tam zima. Celý týden se těším, jak se půjdu někam projít, vyčistit hlavu. No, nevím, nevím. Asi se mi do té zimy tak úplně nechce.
Hezké Velikonoce Vám všem.

Palec nahoru

Bych si asi dala za poslední týden. Vím, že samochvála smrdí, ale....
Pondělí - do práce na denní dvanáctku. Odtud rovnou do divadla. Lístky koupené už dávno, bylo to na minutu. holt dojíždění. A na čemže jsme byli ? Chlap na zabití . No nasmáli jsme se náramně.

Úterý - do práce to samé, denní dvanáctka. Ovšem tentokrát to bylo ve znamení školení. Začala jsem v osm ráno, skončila někdy ve tři odpoledne. No já budu ale chytrá. Když to musí být...Nejužitečnější bylo to poslední, které nebylo určené pro mne, ale kam jsem se vnutila. To mi dalo nejvíc, díky naší paní primářce.

Středa - volno. No, volno. Dopoledne k Janičce. Jednak abych taky viděla Marušku a jednak bylo domluvené zaškolení těhotné kolegyně do látkových plen a nošení šátku.
Navečer třídní koncert. Lucka hrála na klavír. Pěkné to bylo.

Čtvrtek a pátek. Denní dvanáctka. Snažím se jak můžu, abych pobrala novou práci. Je toho docela dost. Chvílemi si připadám ztracená. Něco už mi trochu jde.
Když nás v pátek přišly střídat kolegyně, jedna mi špitla do ucha, že ta druhá mne docela chválila. A venku na odchodu jsem se zase dozvěděla, že to teda čekaly mnohem horší. Jupíí. Potěšilo mne to. Mám naději, že to dám. Fakt se snažím a pořád budu.

Sobota - dospávám ty čtyři hodně brzká ranní vstávání. Odpoledne jedeme na chvíli k babičce. Můj plán, že si vezmu Viki a kus se projde vychází tak na půl. Venku ošklivo a v místech, kde jsem chtěla vystoupit docela prší. Tak vystoupím jinde a jdu jen kousek. Jsem docela ráda. Je zima, všude kolem mne mraky, ale neprší.

Vzadu pod tím největším tmavým mrakem jsme minulý týden byly s Péťou.

Jsem ráda, že jsem v teple a mám horký čaj a přes okno koukám na vrabce, co ještě pořád chodí do krmítka.

Neděle - nejlepší den týdne, protože přišla Janička s Maruškou. A to se mi hned udělalo líp, přestože noc nestála za nic. Buď jsem snědla něco špatného, nebo mi nedělají dobře ty teplotní změny, nebo to všechno nějak moc prožívám. Fakt mi nebylo dobře.
Maruška  dneska neměla moc náladu na focení.

Skoro celou procházku prospala. Oproti včerejšu bylo krásně a teplo, možná až moc.

Jaro v plném proudu.

Holky na odchodu.

1.duben

Péťa je na víkend doma. Jeden z posledních víkendů než zase bude objevovat svět.
Dopoledne zašla za Maruškou a Janou. Ty pak spolu cestovaly vlakem, Maruška poprvé a moc se jí to líbilo.
Péťa projevila přání vidět ještě domek po mých rodičích. Tak jsme sedly do auta a jely.
Pak prý, jestli se nepůjdeme někam projít. Napadla mne jedna procházka, jen mi nedošlo, že je opravdu toho 1.dubna. Venku krásně, takřka letní počasí, oblečené jsme byly podle toho.
Jenže nahoře v lese ještě sníh. No nevadí, nejsme z cukru povídala Péťa.
Takový malý důkaz...

Takhle to vypadalo takřka celou cestu.

Cíl dosažen. Černá Studnice.

Panoramata nic moc, ale krásně bylo.

 Daly jsme si nějakou dobrotu a hurá zase zpátky. Bylo to moc fajn, užila jsem si to.

Mezitím  taťka s Luckou, které je už dobře, doma na zahradě pilně pracovali. ČEZ nám totiž vyřezal stromy, co vedou pod elektrickým vedením. Tak se to muselo dát dopořádku. Mákli si pořádně.

A na závěr zasloužená odměna.