Kuba

Na jaře by tomu bylo deset let, kdy si naše nejstarší dcera ( bylo jí tehdy skoro 13 let ) přinesla domů černobílé koťátko. Pojmenovala ho podle kamaráda, který byl v té době zrovna v oblibě :). Měli jsme doma už před tím několik koček, ale žádná dlouho nevydržela. Bydlíme u silnice a poblíž lesa. Spousta koček se prostě jednoho dne domů nevrátila, ač to byla stvořeníčka mladá a zdravá.

 Kuba se držel u domu, chodil sice na výlety, ale každý den se vracel. Asi po necelém roce najednou nepřišel. Nějak jsme to neřešili, očekávali jsme narození třetí dcery. Když už jsem byla s malou v porodnici, najednou manžel volá, že se Kuba našel. Přejelo ho auto. Snažil se zraněný někam schovat a zalezl u sousedů do udírny. Ti nám ho přinesli dobitého, špinavého a vysíleného. Bylo to na pováženou, zda ho zachraňovat, ale povedlo se. Odoperovali mu zlomenou nožku, dostal do ní šroub a každý den s ním manžel jezdil na kapačky. Z porodnice mne propouštěli v neděli, ale musela jsem počkat, až bude kocour po kapačce převezen domů a pak se teprve jelo pro mne. A tak se stalo, že jsem měla mimina dvě. Když jsem přebalila dceru, tak i kocoura (taky nosil plínu) a pak hurá naložit oba do kočáru a na veterinu na kapačku. Kocour se zotavil, jen šroub v noze mu zůstal, nepodařilo se už dostat ven.

Když byl dceři rok srazilo Kubu auto znovu. Tentokrát to odnesla hlava . Ale nechte ho utratit, když jsou u toho děti a brečí a prosí ať ho zachráníme. A tak po roce vše znovu. Přebalování, kapačky....Zase to zvládl, ale zůstal hluchý. Pak už si dál žil spokojeným kocouřím životem.

Vloni jsme mu pořídili kamarádku Mínu. Nijak mu to nevadilo, sžili se dobře. Všechno bylo v pořádku, až po Novém roce začal nějak chřadnout a hubnout. Jedl normálně, choval se normálně, ale hubnul. Tak jsem si říkala, že s ním po neděli zajdu na veterinu, ale už se tak nestalo. Minulý pátek odešel....A tak jak to kočky mají ve zvyku, když vycítí svoji poslední hodinku se prostě ztratil a už se nevrátil. Jen doufám, že se v poklidu dostal do kočičího nebe a moc netrpěl. Měli jsme ho rádi.

Náš Kuba v listopadu 2010

A úplně poslední fotka, s Mínou společně v domečku na spaní