Do práce

jsem dnes ještě nemusela. Ale úplně volno jsem taky neměla.
Příbuzní, kteří přicestovali z daleké Austrálie už mají úctyhodný věk. Taky mají v Dobřichovicích příbuzné, kteří jsou na tom s věkem podobně. Chtěli se vidět. Bylo nutné vymyslet, jak je dostat z bodu A do bodu B. Nabídl se můj muž. Jenže ten do práce musel a jel by až po práci. A tak jsem dopoledne sedla do auta, naložila příbuzné a frčela.
Doma jsem bohužel zanechala samotnou Lucku. Se mnou nechtěla, ale je šikovná a vím, že to tady zvládá v pohodě.
Cesta tam proběhla bez problémů. V dobrém čase, s hladkým přistáním. Rychlá otočka a domů. Podotýkám, že nemám navigaci. Kouknu na netu na mapy a jedu. No tak jo, jedu zpátky. V místech, kde jsem tušila odbočku mým směrem byla cedule - okruh Brno. Tak si tak říkám, co já bych asi dnes dělala v Brně...Měla jsem jet na Brno, najednou koukám a Národní divadlo.
Nebudu vás napínat. Kde se vzala, tu se vzala , asi nějaké zbytky, inteligence mi dovolila, že během deseti minut už jsem zase jela správným  směrem. Teď už vím, že když chci na Boleslav, musím na Brno. celkem dnes najeto 310 km.
Po návratu jsem se najedla, ano i oběd (těstoviny se zeleninou) mi to nebohé dítě uvařilo a šli jsme hrát badminton. Sice jsem Lucce vysvětlovala, že když fouká vítr, že se to nedá, ale dalo. Našemu hraní ani vítr nevadil. Pak ještě chvíli kolečkové brusle na nové dlažbě a přijela Jana na kafe.
Ta nám dopodrobna vylíčila zážitky s Viki z minulého týdne a pak už jsem pospíchala cvičit.
Přežila jsem, ale týden nicnedělání je znát.