A jsou fuč !

Kdo ? No přeci prázdniny. Strašně rychle to uteklo.
Pomyslný seznam toho, co bychom chtěli stihnout je vyškrtaný pouze zčásti.
Na druhou stranu si musím přiznat, jestli ten seznam nebyl příliš dlouhý...
Něco se stihlo, něco ne. Alespoň se máme stále na co těšit.
Neviděli jsme toho málo, ledacos zažili.
Hlavně nikdo neonemocněl, nikomu se nic nestalo.
Takže prázdniny končí, těšíme se na další.
A co se dělo dneska?
Po včerejší nechuti být aktivní (Lucka), rada starších rozhodla zůstat doma. Taťka usoudil, že když zatím neprší, začne sekat. Letos snad naposled. Docela se mu dařilo.
My jsme dopoledne stihly uvařit oběd, připravit všechny věci do školy.
Jo, jasně na poslední chvíli, ale všechno máme :).
Vydrbala jsem Lucce tašku, snad do úterka stihne řádně uschnout. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale prokoukla holka, prokoukla. Na to, že s ní chodí od první třídy ještě vypadá dobře.
Odpoledne jsme sesbíraly popadaná jablka, aby se taťkovi líp sekalo. Brr, to bylo vos, ale ani jeden štípanec.
Pak jsem se snažila Lucce domluvit, že by měla mít i nějakou pohybovou aktivitu. Ona na to, že bude běhat. A jestli budu s ní. No, co myslíte. Prdlá matka souhlasila. Tak jsme si daly pro začátek kilometřík indiánským stylem. Jsem zvědavá, jestli zítra půjdem zase.
No a aby těch aktivit nebylo málo, sebrala jsem Viki a šla se projít. Sama. Lucka byla doma.
 Na tomto místě, už s klidnou hlavou prohlašuji, že náš jižní soused je - nevím, jaké slovo použít.
Má farmu, jeleny, koně, dobytek. Má spoustu luk a pastvin. Dobrá. To chápu. Jenže bývaly doby, kdy se dalo z veřejně přístupného lesa vždycky projít.
Dneska jsme po 4 km pochodu zjistily, že se domů (cca 500 m) nedostaneme a musíme se tou samou cestou vrátit, protože všude okolo nás byly pastviny obehnané elektrickým ohradníkem. Byla jsem docela naštvaná a pak mne napadla spásná myšlenka, že projdu kouskem lesa na veřejnou cestu a budu doma dřív než zpátky ty 4 km. Jenže ouha, ouha. Na konci lesa paseka, oplocená dost vysokým plotem. Nalevo od nás sráz, do kterého se mi šplhat nechtělo a znamenalo to vracet se po svých stopách. Zkusila jsem se podívat napravo, co je vedle jakési ohrady. Jo, za ohradou jáma plná hnoje a od ní opět elektrický ohradník A ta moje chlupatá trubka, ač byla na vodítku a držena zkrátka, strčila čumák k drátu a bác...Pes je na to hrozně citlivý. Vystartovala kupředu a než jsem stačila zareagovat, byla v prostoru, kde ze dvou stran byl ohradník, který ji ublížil, z jedné neprůchodné křoví plné bodláků a kopřiv vysoké tak 2-3 metry a z jedné jáma s hnojem. Co teď?! Vlezla jsem přes ohradník (samozřejmě jsem nějakou schytala) za ní. Byla vystrašená, chtěla jsem ji zvednout a přes ohradník hodit zpátky, jenže normálně má Viki přes 30 kilo a ve chvíli, kdy jsem ji chtěla vzít, tak měla si 150 kg. Tak jsem zdravě vytočila, část sešlápla nohou, část zvedla rukou (au, au) a dala povel jdi. Byla tak vyděšená, že šla. A já tak naštvaná, že jsem odmítla se vracet tou samou cestou a vzala to srázem nahoru. V několika chvilkách jsem myslela, že tam snad zůstanu, ale dala jsem to. Já i Viki. Vrátily jsme se šťastně ony 4 km a vím, že touhle cestou již nikdy, ale opravdu nikdy nepůjdu.