Spartakiáda

První školní den proběhl v klidu. Lucka věděla do čeho jde, tím myslím spolužáci stejní, učitelka stejná, takže žádný vzrůšo. Ve škole pobyla asi 30 minut a šla domů. V poledne přišla za mnou a šly jsme dohodnout hodiny klavíru a flétny. Jenže ouha, ZUŠ je v rekonstrukci. Nicméně pana učitele jsme odchytily osobně, paní učitelku na telefonu. Takže máme jakýsi příslib obou hodin v jednom dni, aby Lucka nemusela chodit každý den přes celé město.
Něco málo jsme nakoupily a jely domů.
Pak konečně začalo pršet, tak snad porostou houby i u nás :).

Ale teď už k té Spartakiádě.
Když jsem si v lednu letošního roku stoupla na váhu, tak jsem se docela vyděsila. Podobné to bylo před dvanácti lety. Tehdy jsem oslovila holku mého věku, která byla lektorkou Stobu. Začala jsem k ní chodit a světe div se, kila šla dolů. I jsem se začala víc hýbat. Největší efekt byl ale zaznamenán jinde. Po mnoha letech jsem otěhotněla. Někdy z legrace říkám, že Lucku má na svědomí ona lektorka :).
A tak jsem jí v lednu , když jsem slezla z váhy a vzpamatovala se z toho hroznýho čísla, zavolala.
Kurz začínal v březnu. Začala jsem chodit. Ale měla jsem pocit, že to není ono. Ostatní okolo mne ztrácely kila rychlostí blesku, já si šla hlemýždím krokem. Ne nadarmo se říká spěchej pomalu.
Ano, šlo to pomalu, ale já se v klidu adaptovala na změnu životního stylu. Někdy v květnu ( tedy už dřív, ale Lucka skončila se slepákem v nemocnici) jsem dospěla k názoru, že se musím začít víc hýbat. Ale co vybrat? Něco, aby mne to bavilo a aby to mělo trochu efekt.
Dozvěděla jsem se o Jumpingu a zkusila to. Ze začátku jsem myslela, že umřu, ale byl tam ten hlavní faktor. Mě to bavilo.
A baví mě to dodnes. A holky, naše dvě cvičitelky, které jsou jen o malinko starší než moje nejstarší, ty jsou skvělé. Nikoho neodmítnout, poradí, povzbudí, prostě jsou super.
A abychom se nenudily, tak vymyslely akci- veselý týden.
V pondělí Spartakiáda, v úterý Hawai a ve čtvrtek Kovbojové. Převlek není podmínkou, ale je vítán.
Fakt jsme se dnes nasmály. Napadlo mne vzít foťáček a doufám, že se na mne nikdo nebude zlobit za zveřejnění. Sedím vpředu a bohužel nejsou vidět moje úžasné červené trenýrky. Ano boty mi neladily...

Zítra o Hawai přijdu, musím služebně do Prahy. Ale ve čtvrtek už se zase těším.
Jo a mimochodem , za 8 měsíců jsem přišla o 10 ošklivých kamarádů.