Po obědě s Luckou rychlý nákup. Má nové chrániče na brusle, rukavice na kolo, plavky. Uff...
Vše vyřízeno rychlostí blesku a v klidu. Hurá.
A já mohla do práce. Na chvíli, na mimořádnou schůzku.
Ač mám dovolenou, nedalo mi to a jela tam.
Každá mince má dvě strany, nic není černé ani bílé. Někdo poví svůj názor, ale jaký je ten druhé strany, která není přítomna...
Co se stalo, to se stalo. S tím se už nedá nic dělat.
Myšlenky se honí hlavou všelijaké. Jedna z nich vyskakuje nad všechny ostatní.
Co bude dál....
Vím, že to nevyřeším, že se uvidí, ale obavy jsou a nejsem v nich sama.
Nejvíc mne zarazilo (pozitivně), jak jsem si za půl roku svoji novou práci zamilovala a ač často chodím naprosto vyšťavená domů, jak to mám ráda.
No nic mám dovolenou, tak si ji chci užít. Vracím se domů, že pojedeme ještě někam na kolo, ale přichází Jana s Cipískem. Trocha milého rozptýlení.
Snažíme se je s Viki skamarádit.
Jana je tak trochu praštěná a už pořídila Cipískovi vlastní baťůžek na výlety :)
Ono to půjde, oni si na sebe zvyknou, prostě musí.
Žádné komentáře:
Okomentovat