neděle 16. října 2016

Další týden

za mnou. Proběhla další vyšetření. Pociťuju úlevu. Ale ne po lécích, ne po žádném zákroku. Jen mám pocit, že se můj organismus rozhodl velmi, velmi, velmi pomalounku vrátit k normálu.
Bolesti jsou mírnější a každý den se mění. Spoustu věcí už zvládnu sama, na spoustu si netroufám ještě ani pomyslet.
A tak nějak přežívám. Abych totálně nezblbla, snažím se zaměstnat hlavu. Prach neutřu, nevyluxuju, nevyžehlím, ba ani nádobí pokud je ho víc neumeju (myčku nemáme). Nic z běžných prací které by tady byly tak potřeba dělat.
Nejmenší bolesti mám v sedě, když jsem různě vypodložená polštářky.
A tak jsem zkusila plést. Jde to. Po malých chvilkách, ale jde. Problém je, že to neumím.
Kdysi jsem se naučila hladce a obrace. S tím si musím vystačit.
Ještěže mám Marušku.
Moje první babičkovské pokusy. Spokojená jsem tak na půl. Ale to je jedno. Aspoň jsem se zabavila.


V pondělí jsem musela s Luckou na ORL (tak trochu porod se tam dopravit, ale jinak to nešlo). Bolelo ji pro změnu ucho, tak pro jistotu. Ale dobrý. Zůstala doma a v úterý už zase šla do školy.
Pořád tady fungujeme v úsporném režimu.
Můj hodný muž se stále stará jak může. I když mu to už musí pěkně lézt krkem (mě teda jo, pořád si o něco říkat). Ale prostě to tak je a jde to.
V pátek byla Lucka se školou v Liberci na veletrhu středních škol a v ZOO.
V sobotu konečně přijela Janička s Maruškou. Tak se mi ta holka malá zase nasmála a tolik mi toho napovídala. Jo, ona holt ví jak se věci mají.

5 komentářů:

  1. Svetřík je krásný, ale vím, že mou mamku vždycky varovali při bolesti zad hlavně před pletením :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blanko díky, i tohle mi prolétlo hlavou. Pletu pomalu, po chvilkách. Něco jsem dělat musela, jinak bych se zbláznila. Vsedě, podložená a obložená polštářky to šlo.

      Vymazat