neděle 23. října 2016

Další týden

za mnou. Už čtvrtý. Tentokrát musím napsat, že už začínám věřit, že bude lépe.
Po pondělním zoufalství a naprosté hysterii, že se už nikdy, ale opravdu nikdy nedám dohromady jsem se kupodivu v úterý probudila v lepším rozmaru psychickém,ale i fyzickém. Jak jsem už psala, i na Lucčin koncert jsem se vypravila.
Zpráva o mém nálezu z neurochirurgie mi dala alespoň nějaký časový horizont.
Je v dálce, ale je tam.
Podpora rodiny, kolegyň z práce, známých i vás zde (zasvěcení vědí) mi hodně, hodně pomohla. Za což vám z celého srdce děkuji. Obzvláště jeden obsáhlý e-mail stejně postižené osůbky byl pro mne hodně důležitý.
Ve čtvrtek jsem s dopomocí mého jedinečného muže zvládla i nakoupit.
V pátek jsem byla na první rehabilitaci. Paní fyzioterapeutka se zpočátku zděsila, ale po hodině, kdy si "hrála" s mými zády mi dala naději, že bude dobře.
Na rehabilitaci mne vezla Janička s Maruškou. Jednak proto, že jsem si nebyla jistá, zda budu schopna řídit. A jednak proto, že si Jana domluvita taktéž revizi svých zad. Takže jsme se pěkně vystřídaly. Maruška byla zlatá, naprosto hodné dítko.
Cestou domů usnula. 


 Na víkend přijela Péťa, která mi zase doma hodně pomohla. Já jsem zvládla i uvařit ( samozřejmě, že s dopomocí).
V neděli přišla i Janička s Maruškou a tak se moje nálada zase zvedla o hodný kus výše.


 Zjišťuju, že jsem kvočna. Je mi tak dobře, když je mám všechny pohromadě.
Teď už věřím, že se z toho vylížu bez operace. Mám velký kus cesty před sebou, ale taky mám velké odhodlání to dát. Už jen proto, že letos přijdu o nádherné barvy podzimu a spoustu dalších věcí, které jsem měla v plánu. Ale všechno se dá napravit za rok.
A proto hodně odpočívám, snažím se dělat vše tak, jak mi poradila fyzioterapeutka. A hodně přemýšlím. Jednak jestli to, co chci jít udělat je nutné a zvládnu to ( to abych se nevrátila zpět). A taky o tom, jak změním spoustu věcí, abych se už nikdy nedostala tam, kde jsem byla v posledních týdnech.

7 komentářů:

  1. Ivo,
    přesně tak :-)
    Až najdu vhodné publikovatelné foto zase napíši ;-)
    Zatím cvič a drž se, bude ještě líp !

    OdpovědětVymazat
  2. Moje maminka byla před pětadvaceti lety sbalená na operaci páteře na Bulovce - pan primář se rozhodl počkat, dva měsíce pak strávila v rehabilitační léčebně v Milovicích a od té doby už se jí ta hrůza nevrátila. Ale - myslím, že v práci se nechala přeřadit na pracovní pozici, která nebala riziková pro její záda. Dopadne to dobře!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toffo děkuji za povzbudivá slova. Sice se neznáme, ale je to milé a hlavně povzbudivé. Práci zatím neřeším, uvidím, jak to bude dál. Se mnou i s prací :)

      Vymazat
  3. Milá Ivo, chtěla jsem Vám napsat mimo blog ale nešla jsem kontakt.. tak ve zkratce napíšu sem.. Vím, že teď potřebujete vlít do žil optimismus.. No a já napíšu ve zkratce o sobě.. Bolest zad se mi několikrát objevovala, hrozné intenzity a mizela, tak vyšetření, rtg.. a verdikt okamžitě neurochirurgie... ale řekla jsem si že to vybojuju, tak jsem se na nch domluvila, že zkusím.. ve zkratce 4 roky rehabilitace, cvičení všech možných metod.. super SMS /Smíšek/,,a po 4 letech od verdiktu šílené bolesti, hrozné dávky analgetik, nerv v noze odumřel, ptž útisk.. O operaci jsem prosila... Vše proběhlo v pohodě, nebylo to ani nijak hrozné.. a te´d jsem už 3 roky po o, záda nebolí, ale zůstala necitlivost šlapky na noze + zadní stěny nohy. Kdybych to řešila dřív nemuselo k tomu dojít.. Tož můj příběh.. Tak dobrý konec 75 procent.. Zdravím Vás a přeji zdraví a odvahu.. Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko děkuji za stručný popis vašich problémů. Ozvalo se mi víc lidí, hledám i info na netu. Jsem vděčná za každou informaci. Kontakt na mne iva.dan&seznam.cz

      Vymazat
  4. Jsem ráda, že je ti líp, držím palečky.

    OdpovědětVymazat