Barvy podzimu

 Rehabilitace probíhá zatím úspěšně. Měla jsem velké štěstí na fyzioterapeutku, které jde opravdu o to, aby se člověk dal dohromady. Včera jsme probraly strašně moc věcí. Jaké boty ano, jaké ne. Jaký pohyb ano, co nevadí, co nedělat. Na co si můžu doma troufnout a čeho se mám vyvarovat. Já se ptám, ona odpovídá. Jasně, srozumitelně. I se při tom zasmějeme.
Moje záda se dnes taky smějí. Modro zeleno žlutě. Ale taky velkou úlevu pociťuji.
Chůze, obzvláště s kočárkem v klidném, rovném terénu doporučena.
Tak si užívám toho letošního podzimu.
Po měsíci doma se i počasí umoudřilo a není v té naší kotlině jen mlha.

 Jsem v dobré společnosti...

Byla to nádhera. Průměrná rychlost 1 km/hod. Jindy bych byla naštvaná, dneska jsem šťastná a naprosto spokojená, že jsem to zvládla.
Zcela upřímně dodávám, že mě to zmohlo. Ale strašně mi to pomohlo a dodalo energii.

Další týden

za mnou. Už čtvrtý. Tentokrát musím napsat, že už začínám věřit, že bude lépe.
Po pondělním zoufalství a naprosté hysterii, že se už nikdy, ale opravdu nikdy nedám dohromady jsem se kupodivu v úterý probudila v lepším rozmaru psychickém,ale i fyzickém. Jak jsem už psala, i na Lucčin koncert jsem se vypravila.
Zpráva o mém nálezu z neurochirurgie mi dala alespoň nějaký časový horizont.
Je v dálce, ale je tam.
Podpora rodiny, kolegyň z práce, známých i vás zde (zasvěcení vědí) mi hodně, hodně pomohla. Za což vám z celého srdce děkuji. Obzvláště jeden obsáhlý e-mail stejně postižené osůbky byl pro mne hodně důležitý.
Ve čtvrtek jsem s dopomocí mého jedinečného muže zvládla i nakoupit.
V pátek jsem byla na první rehabilitaci. Paní fyzioterapeutka se zpočátku zděsila, ale po hodině, kdy si "hrála" s mými zády mi dala naději, že bude dobře.
Na rehabilitaci mne vezla Janička s Maruškou. Jednak proto, že jsem si nebyla jistá, zda budu schopna řídit. A jednak proto, že si Jana domluvita taktéž revizi svých zad. Takže jsme se pěkně vystřídaly. Maruška byla zlatá, naprosto hodné dítko.
Cestou domů usnula. 

 Na víkend přijela Péťa, která mi zase doma hodně pomohla. Já jsem zvládla i uvařit ( samozřejmě, že s dopomocí).
V neděli přišla i Janička s Maruškou a tak se moje nálada zase zvedla o hodný kus výše.

 Zjišťuju, že jsem kvočna. Je mi tak dobře, když je mám všechny pohromadě.
Teď už věřím, že se z toho vylížu bez operace. Mám velký kus cesty před sebou, ale taky mám velké odhodlání to dát. Už jen proto, že letos přijdu o nádherné barvy podzimu a spoustu dalších věcí, které jsem měla v plánu. Ale všechno se dá napravit za rok.
A proto hodně odpočívám, snažím se dělat vše tak, jak mi poradila fyzioterapeutka. A hodně přemýšlím. Jednak jestli to, co chci jít udělat je nutné a zvládnu to ( to abych se nevrátila zpět). A taky o tom, jak změním spoustu věcí, abych se už nikdy nedostala tam, kde jsem byla v posledních týdnech.

Koncert

V loňském školním roce Lucka přišla o závěrečný třídní koncert. Tenkrát měla angínu a brala ATB.
Paní učitelka usoudila, že by bylo škoda, aby naučené skladby nikdo neslyšel. Lucku zařadila na první koncert ZUŠ.
Moje záda se trochu umoudřila, Lucku jsem viděla naživo. Pěkné to bylo, šikulka je.

Další týden

za mnou. Proběhla další vyšetření. Pociťuju úlevu. Ale ne po lécích, ne po žádném zákroku. Jen mám pocit, že se můj organismus rozhodl velmi, velmi, velmi pomalounku vrátit k normálu.
Bolesti jsou mírnější a každý den se mění. Spoustu věcí už zvládnu sama, na spoustu si netroufám ještě ani pomyslet.
A tak nějak přežívám. Abych totálně nezblbla, snažím se zaměstnat hlavu. Prach neutřu, nevyluxuju, nevyžehlím, ba ani nádobí pokud je ho víc neumeju (myčku nemáme). Nic z běžných prací které by tady byly tak potřeba dělat.
Nejmenší bolesti mám v sedě, když jsem různě vypodložená polštářky.
A tak jsem zkusila plést. Jde to. Po malých chvilkách, ale jde. Problém je, že to neumím.
Kdysi jsem se naučila hladce a obrace. S tím si musím vystačit.
Ještěže mám Marušku.
Moje první babičkovské pokusy. Spokojená jsem tak na půl. Ale to je jedno. Aspoň jsem se zabavila.

V pondělí jsem musela s Luckou na ORL (tak trochu porod se tam dopravit, ale jinak to nešlo). Bolelo ji pro změnu ucho, tak pro jistotu. Ale dobrý. Zůstala doma a v úterý už zase šla do školy.
Pořád tady fungujeme v úsporném režimu.
Můj hodný muž se stále stará jak může. I když mu to už musí pěkně lézt krkem (mě teda jo, pořád si o něco říkat). Ale prostě to tak je a jde to.
V pátek byla Lucka se školou v Liberci na veletrhu středních škol a v ZOO.
V sobotu konečně přijela Janička s Maruškou. Tak se mi ta holka malá zase nasmála a tolik mi toho napovídala. Jo, ona holt ví jak se věci mají.

Dva

Dneska to jsou dva týdny, co mi ruplo v zádech.
Ne, nechci si stěžovat, ale prostě si to tady zapíšu. Abych si pamatovala, abych si vážila.....
Dva týdny infuzí, léků, vyšetření, zákroků, pár dnů pobytu v nemocnici.
A nic. I když už to vypadalo, že bude líp, o moc není.
Dva týdny, kdy fungujeme v "jiném" režimu. Dva týdny, kdy denně děkuji osudu jakýho mi poslal muže a jaký mám holky. Bez nich bych to nedala. Bez jejich pomoci a podpory.
Ta maličká pomáhá psychicky nejvíc.

Vím, že lidské osudy jsou mnohem horší než mé dva týdny, ale upřímně, zmáhá to.
Nevím jestli víc fyzicky nebo psychicky.
Nevím jak sedět, jak ležet, jak chodit, jak se pohnout. O tom, že bych doma něco udělala není řeč.
O tom, co je spánek si jen tiše sním ( zlaté noční v práci, kdy jsem druhý den měla pocit, že vlastně ani nespím).
Jedu v nějakém prapodivném režimu. Tonoucí se stébla chytá a já věřím, že bude líp. Že něco pomůže, že něco zabere, že se to otočí. Tak mi držte palce.

Narozeninový

Na sobotu 1.10. jsem si naplánovala volno. Poněkud zbytečně, protože jsem bohužel kvůli zádům v pracovní neschopnosti.
Nicméně v posledních dnech proběhlo několik svátků a narozenin a tak bylo potřeba se sejít.
Na konci srpna bylo Viki šest. Kupodivu je v docela dobré kondici, z čehož se všichni radujeme.
Následovaly taťkovi narozeniny,
babiččin svátek,
Maruščin svátek.
No a v sobotu ten nej den. Lucce bylo krásných 14 let.

Milá Lucinko přejeme ti moc, moc štěstíčka, zdravíčka, pohodičky a hlavně zůstaň taková jaká jseš.
Máme tě moc rádi.

S vypětím všech sil a pomocí celé rodiny byl stvořen oběd, zakoupen dort a upečena buchta "Upeč znova" na výslovné přání oslavenkyně.
Myslím, že i díky mé výrazné indispozici oslava proběhla celkem dobře.
A jak už to tak bývá, tak jsou občas potřeba povinná fota.
Babička (vlastně prababička), vnučky a pravnučka.

Tady jedna generace navíc. Máma, syn, vnučky, pravnučka.

Rozdíl víc jak 85 let.

 Tak asi tak. Moc děkuju všem za pomoc, bez vás by to nešlo. Já si jen tiše v kouktku trpěla. Doufám, že po týdnu už se to začne pomalu obracet k lepšímu. Po tom množství infuzí, léků, akupunktury, klidu a spánku už bych si přála alespoň malé zlepšení.

Neděle

Na tu jsme se moc těšili. Po týdnu jsme měli vidět Marušku s maminkou.
Měla jsem navařeno, byla jsem vyspaná po oné náročné noční. Holky dorazly v dobrém rozmaru.

 

Naposledy nám moc s Maruškou nevyšlo krmení, bolelo ji trochu bříško a moc nechtěla.
Tentokrát to byla pohoda. Mlíčko vypila, odříhla a takměř ihned usnula. A tak jsem ji pomalinku, polehounku nesla do postýlky, aby se nevzbudila.

A při tom mírném pohybu mi pekelně ruplo v zádech. Okamžitě jsem do sebe narvala všechno, co jsem měla doma, abych byla schopná odsloužit noční (která byla taky docela výživná).
Na noční to docela zabralo. Druhý den se k zádům přidala pěkně hnusná jednodenní střevní chřipka. Tou si u nás v práci prošel snad každý. A když jsme v úterý odpoledne jeli s mužem z podepsání nějakých "důležitých" dokumentů, tak jsem se nechala odvézt do práce na infuze.
Od té doby žiju jako v mlze. 2 x denně infuze, k tomu tabletky, akupunktura a pořád nic nezabírá.

Musím neskutečně poděkovat kolegyním v práci a hlavně své rodině. Starají se o mne vzorně i když to nikam nevede. Uvidíme jestli s z toho někdy vyhrabu. Optimismus mne začíná opouštět.