Tři

Tři roky, co odešel můj milovaný táta. Čas sice trošku obrousil hrany největší bolesti, ale táta chybí pořád.
A chybět bude...

Jenže my jsme tu a musíme žít dál. A že máme pro koho. Nejmladší zlatíčko zvládlo opět samo hudebku. Velké se za mnou obě společně stavily v práci.
Ta byla mimochodem opravdu mimiřádně výživná. Vždycky, když se zvedne hranice toho, co lze dokázat, tak si říkám, že dál už to nejde. A hranice se dnes zase posunula.
Takže z krásného podzimního odpoledne jsem měla co, jsem neměla nic.
A zítra to bude podobné.
Doma mě radostně vítala Viki, se kterou jsem neměla ani chuť , ani sílu dnes někam vyrazit.