A to tak, že jako kousek popojedeme a pak půjdeme. Tak nejdřív jsme díky mě špatně odbočily a najeli asi o 10 km víc něž bylo třeba. Asi mne měly varovat už názvy vesnic Rváčov , Dráčov, Černá... Kolem cíle jsme ale úspěšně projeli. Nakonec jsme tam i dojeli. A vyrazili jsme, že teda kousek pěšky.
Tady byla ještě pohoda, jen Lucka trochu kňourala, že je zima a bolej ji nohy, a proč má jako s náma chodit. :)
Bylo i na co koukat.
Zase jsme nějak popletli cestu, ale to by až tak nevadilo. Kam jsme měli dorazit, tam jsme došli.
Jenže já chytrá chtěla udělat Viki radost a pustila jí na volno. Ona radost měla, to jo. A taky to dávala patřičně najevo a lítala jako blázen. Jenže jsem jí nedala botky, které jsem s sebou měla. Cesta, kde běhala byla zasněžená, ale pod sněhem umrzlá a plná hrubých kamínků. A tak se stalo, že během okamžiku krvácely Viki všechny tlapky. Tak jsme se otočili a mazali rychle domů.
Nálada nic moc a ani krásy přírody moc nepomáhaly.
Cestou domů jsme ještě zastavili na tenhle cvak. Jelikož jsem měla jen můj malý digitálek, tak kvalita nic moc, ale je vidět ta hradba z mraků, která pomalu postupovala. V pozadí Krkonoše.
Když jsme dojeli domů, nožky jsme vykoupaly. Dvě jsou OK, ale dvě jsme museli zase zavázat. Jeden pahýlek je pryč zcela, jeden natržený a krvácí a krvácí...
A takhle chuděra leží celé odpoledne.
A já mám pocit, že mě někdo očaroval, protože ať udělám, co udělám, všechno špatně.
Šmudla malá... A ty hlavu vzhůru! Nic neděláš špatně, jen se to tak někdy prostě vše blbě sejde...
OdpovědětVymazat