Ve čtvrtek

ráno jsme se probudili do nádherného slunečného dne. Ještě před snídaní, kterou nám připravovala paní domácí jsme se šli projít. Nedaleká Pergola, vyhlášené to výletní místo. Ale takhle po ránu nikde nikdo. Nádhera.

Už z domu jsem měla připravených několik variant kam vyrazíme. Volba padla na oblast jižně od Veselí nad Lužnicí. Jelikož je to od Třeboně docela z ruky, část cesty jsme se přesunuli autem.
Už první odbočku jsem spletla, ale když tahle cesta tak krásně kvetla.

Problém nastal, když jsme zjistili, že vede trochu jinam než chceme. K původní trase jsme zvolili přímý směr. Vedl loukou po vyšlapané pěšince. To by šlo, ale těch podivných hmyzáků, co vyletělo z okolních křovisek. Byl to dost masakr. Cestička končila u nějakého ostře sledovaného podniku, který byl navíc obehnán elektrickým plotem. Nezatkli nás, přežili jsme a napojili se na původní trasu.  Když jsem chtěla vyfotit tyhle mraky, tak jsem parádně spadla, ani nevím jak. Ale dobrý, nic se nestalo.

Horusický rybník. Tady na tom místě, před sedmi lety, při návratu z dovolené mě napadlo, že pojedeme taky do Třeboně. Tenkrát jsem objevila "náš" penzion a od té doby se sem vracíme.

 Od Horusického rybníku následoval asi 3km úsek lesem podél Zlaté stoky. Představa byla taková romantická lesní cestička. Tady to ještě šlo. To jsme ještě stoku přecházeli sem a tam v pohodě.

A pak to přišlo. Bláto, bažiny, polomy. Dost hustý to bylo. Nějaké 2 km nám trvali snad hodinu.

Nakonec se cesta umoudřila a už to byla skoro ta romantika, co jsem si představovala. Jen řepka je sice krásná na pohled, ale i nealergik v ní může mít problémy.

Odměnou nám byli krásné pohledy na rybníky. Tady Hliníř.

A už jen samé příjemné silničky.

Oběd u Ponědražského rybníka. (Svačina sbalená z domu)

Odtud přesun k rybniční soustavě. Rybníky mají mnohdy zajímavá jména - Rod, Naděje, Víra, Láska, Skutek, Dobrá vůle, Blaník. Vybrat fotky, to je problém, je jich spousta.

Naděje

Cestičky mezi rybníky, napravo voda, nalevo voda, klid, skoro nikde nikdo, zpěv ptáků, nádhera.

I vyhlídkové "terasy" tu mají.

Jeden rybníček byl vypuštěný a my zachraňovali škeble rybniční.
Vůbec jsem netušila, že jsou až tak velké.

Taky jsme chtěli počkat na vlak, ale nějak nejel.

Písečná duna u Vlkova.

A protože jsme Bošilecký rybník po náročném terénu vynechali, zajeli jsme k němu alespoň autem.

 Najeli jsme asi 33 km. A i přes počáteční komplikace to byl hezký den.
Večer jsme hráli karty, dali si dobré vínko a těšili se na další den.