čtvrtek 23. března 2017

Malá jarní úvaha

Uplynulé dny toho přinesly docela dost. Pro mne osobně. Pro můj pocit, pro moji pohodu.
Po páteční akci " Poslední zhasne" jsem stále ještě přemýšlela, zda jsem udělala dobře, že jsem podala výpověď. Vždyť budu dojíždět, nové prostředí, nový kolektiv, nová práce.....
Všechno ukazovalo na to, že ano, přesto.
Ostatní, i když rozděleni, zůstanou tak nějak spolu, občas se budou vídat. To mě jako trochu mrzí.
Dneska jsem měla v plánu všechno uzavřít. Vrátit věci, odevzdat klíče. Taková poslední tečka.
Byla jsem i na oddělení. Hrozný pohled. Pusto, prázdno, vybydleno, vyrabováno. Kupodivu se nás tam sešlo víc. Viděla jsem, jak to ostatní těžce nesou, jak nejsou v pohodě, jak se trápí.
Taky mi to není jedno. Ale jak jsem jediná, kdo úplně odešel, tak jsem asi taky jediná, komu to už dneska nepůsobilo tak velkou bolest.
Protože...
V neděli ještě bylo smutno. Venku deštivo, plánované čistění hlavy v přírodě se nekonalo. Jana s Maruškou odjely, tak jsem ani nebyla potřeba jako babička. Péťa zase odjela do Prahy. Ale to smutno už bylo takové jiné. Začala jsem si plánovat, co ve dnech volna všechno stihnu.
V pondělí jsem se přistihla, že se něčemu usmívám. To se mi teda dlouho nestalo. I jsem si to uvědomovala, že se neusměju, že jsem pořád bez nálady, zachmuřená.
Večer jsem měla telefon, který by mne jindy naprosto totálně rozhodil  a určitě by mi nebylo dobře. Zvládla jsem ho v klidu vyřešit. To je dost posun.
V úterý jsem byla objednaná na masáž ke známé. Ležím tam a najednou se poslouchám jak jí vyprávím, docela s nadšením o novém zaměstnání. Večer jsem se nahlas smála nějakému vtipu.
Taky jsem byla na trampolínkách a bylo mi tam moc dobře.
Ve středu jsem se jela podívat do nové práce. Přistihla jsem se, jak si zpívám veselou písničku. Jak se tam docela těším , i když nevím, do čeho vlastně jdu. Měla jsem štěstí na dvě nové kolegyně. Milé, vstřícné. A já jen poslouchala, vnímala, objevovala.
Bude toho hodně, co se budu muset naučit. Ať manuálně, tak vědomostně. Opravdu hodně. A to jsem viděla hodně málo. Ale já byla naprosto klidná. Ono to prostě půjde. Bylo tam dobře. Vím, je to začátek, pár okamžiků...Nemůžu zatím nic hodnotit a soudit.
Cestou domů jsem to vzala přes bazén. Kdy já tam byla naposledy? A sama ? To asi nikdy. Taky to bylo fajn. Hezky jsem si mohla dumat, co jsem viděla a zažila.
Po nějakém stresu ( před lety, kdy jsem nastupovala do poslední práce to byl sakra stres) ani památky.
Dostala jsem nějaké dokumenty a tak je začínám pilně studovat.
Taky jsem si došla ke kadeřnici. Když nově, tak ve všem. Jo a skákat jsem byla zase. A dneska jsem z toho měla fakt radost.
No a tak mě napadlo, že s prvním jarním dnem začal i první den mého nového života. Nebo aspoň jiného, lepšího. Bez obav o budoucnost, bez nervů jak to bude dál. Jistotu, že to tak bude nemám, ale věřit v to můžu. Chci a moc.

12 komentářů:

  1. Držím Vám palce a přeji hodně štěstí! Jak se říká, všechno je v hlavě, když myslíte pozitivně, jde všechno snáz:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Majko, já vím, že myslet pozitivně, ale podvědomí je fakt asi silnější. Stokrát jsem si mohla opakovat něco pozitivního a pořád to stálo za....A najednou hups a je mi líp.

      Vymazat
  2. Obdivuji tu odvahu a moc moc přeji, ať to všechno vyjde a je to jen a jen super. Je to krásné. Držím palce a jen tak dál:-)!

    OdpovědětVymazat
  3. Jitko, odvahu? Nutnost, prostě to tak vyplynulo. A začínám věřit, že všechno se děje z nějakého důvodu.

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Ivo,jsem v podobné situaci jako Vy.Po více jak devíti letech jsem podala v práci na konci listopadu po několikaletém odhodlávání výpověď.Již se na mě stres,který byl důsledkem chování mé nadřízené,začal podepispvat na mém zdraví.Vzhledem k tomu,že jsem letos oslavila padesátiny ,jsem si uvědomila ,jak ten život strašně letí a já si chci ještě v plném zdraví užívat svých zatím tří malých vnoučátek.Po dvou měsících v evidenci na úřadu práce jsem si našla práci novou.Nastupuji 3.dubna.Není přímo v místě bydliště,ale jen pár kilometrů od něj.Minulý čtvrtek jsem se tam byla podívat,a hned po představení s novými třemi kolegyněmi mi bylo lépe na duši.Také mám samozřejmě obavy z toho,že se budu muset naučit spoustu nových věcí,ale pevně věřím a doufám,že na"prahu padesátky" začínám nový a lepší pracovní život!!!Tak ať se nám oběma jen a jen daří :-).Jana

    OdpovědětVymazat
  5. Milá anonymní Jano :) Děkuji za komentář. I já vám přeji hodně štěstí v "novém" životě. Ať se vám daří. A kdyby jste si chtěla sdělit zážitky, tak iva.dan zvináč seznam.cz. budu se těšit. Iva

    OdpovědětVymazat
  6. Ivo, dlouho jsem nenakukovala (jak flákám náš blog) a úplně mě zamrazilo, jak tě dokázaly okolnosti semlít. A na druhou stranu - jsem nadšená, že sis to uvědomila a že se začínáš zase radovat i z toho, že se umíš radovat. Moc ti to přeju!!! A moc ti přeju, aby to bylo co nejčastěji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Baru dík. No, okolnosti semlely. Jednak nás je hodně (bývalé kolegyně) a jednak si to člověk ani neuvědomuje. Pořád nějak funguješ a ignoruješ signály. uvidíme, co bude dál.

      Vymazat
  7. Milá Ivo, taky se potýkám s jedním velkým rozhodnutím. Sekla jsem se školou dřív, než jsem ji úspěšně dostudovala. Už to dál nešlo. Jak píšeš, nesmála jsem se, nebavilo mě vařit, nebavilo mě nic a do toho jsem si musela teď vyslechnout, jak špatná budoucnost bez titulu mě čeká. Vím, že to nebude brnkačka, ale já se ti poslední tři týdny usmívám. Co usmívám, směju se a mám radost. Plánuju jídla na celý týden, vařím, byla jsem s kamarádkou na kafe (po půl roce) a jsem šťastná. Nečekala jsem, že se mi TAK uleví, když mě podle ostatních čeká černá budoucnost, ale kašlat na to. Je mi tak dobře, jak mi už dlouho nebylo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to naprosto chápu. Ono Je někdy složité pochopit, co vlastně chceme. Rozum a srdce se umí dost přít :) Držím pěsti, aby tě to štěstí neopustilo.

      Vymazat