Jak tak koukám,

tak už bude skoro pátek a já nemám zapsáno ani  úterý.
To je tak, v úterý ráno se probouzíme a Lucka hlásí, že jí bolí břicho. Kde já už tohle slyšela?
Ne, ne, ne, tohle už jsme vyřešily. Slepák je pryč, písemka se psala v pondělí, další myslím ve čtvrtek, tím to taky nebude. Jsem matka sadistka, dítě vezu do školy. No, to jsem si dala. V 11 ji zase vezu domů. Ach jo.
Do práce se musím vrátit, kontrola telefonem funguje. On mezi námi ten stav není až tak strašný.
Odpoledne to nejnutnější, procházku s Viki neriskuji. Jednak je vykoupaná, jednak trochu prší a jednak jdeme cvičit. Jak já se těšila.Začínám mít absťák :).
Tolik k úterý.

Ve středu zůstává Lucka raději doma. Hůř jí není, nezvrací, teplotu nemá, jen jí bolí břicho. Fakt bolí...
Jinde než má jizvu po operaci. Asi má slepák i na druhé starně :). Opět kontrola telefonem, zvládá to na jedničku, je to šikulka.
Pracuji celý den, klientů tak akorát, jen spolupracovník je trošku na ránu, ale to už jsem tak nějak zvyklá, že jo. Po pracovní době zase pracuji, kdyby bylo nejhůř a já musela zůstat doma.
Pat a Mat ( tedy dnes prý jen Pat, nebo že by Mat?) dodělal poslední kousek, co jsme po něm chtěli.
Víc už toho raději chtít nebudeme. Ale kdo to dodělá, to mi není jasný.

A už tu máme dnešek, tedy čtvrtek.
Břicho je ještě citlivé, ale mnohem míň. Opět se projevuje moje horší já a protože je v plánu školní focení, tak hurá do školy. A když už jsme zvládly školu, tak dáme i hudebku a uděláme postupové koušky z klavíru za 1 a s pochvalou. Jupí ! Tak ještě nějaké nákupy a hurá domů.
V posledních dnech jsem byla nějaká nesvá. Myslela jsem, že na vině jsou povodně ( to jako taky, to mi vůbec nedělá dobře), ale příčina byla jinde. Z ciziny nepřicházely zprávy. Až dnes. Zdravotní stav jednoho člena výpravy není moc dobrý, ale už se snad blýská na lepší časy. Ještěže je ten net. Celý podvečer jsem tady na tom strávila, ale jsem mnohem klidnější a tak jdu co, tak jdu spát.
Zítra bude velká sláva, ale o tom až zítra...