Miminko

potkaní si doma zvyklo raz dva.
V pondělí Lucka k Šárce, v úterý zase Šárka k Lucce. Jenže než si stihnu Šárku vyzvednout, už je u nás.
Mezitím kamarádka SOS. Ujel jí autobus a nemá se jak dostat cca do 8 km vzáleného místa. Jsem doma, tak proč ne.
Rychlý nákup, smažák s hranolkama a prý oddechové odpoledne.
Potulují se po domě, hrají si, smějí se, vůbec mě nepotřebují.
Fifinka je seznámena se staršími potkanicemi, umístěna v jejich kleci. Vše zvládá Lucka sama bez mojí pomoci, když jsem pryč. Fotit nestíhám.
Tak se aspoň pouštím do šití slíbené "klokanky" na potkánka. Aby se mohlo miminko bezpečně nosit všude s sebou. Statečně se s tím peru, ale asi mi odumřelo šicí střevo. Nakonec vítězím, klokanka je hotová, ale mohla být i lepší. No co, účel plní dokonale.
Mamka Šárky taky volá SOS, takže se spí u nás, holky jásají. Péťa už míň, přichází o soukromí, ale ona to přežije...
Viki ještě trochu trucuje, ale myslím, že sama cítí velkou úlevu.

Uf, uf aneb barevné odpoledne

Kdo čeká fotku potkaního miminka, ten má dneska smůlu.
Ráno hurá do 85 km vzáleného pracoviště. K mému překvapení byla přítomna kolegyně, se kterou jsem nepočítala. A to bylo fajn.
Dokonce jsme měly čas zajít na výborný oběd a pohovořit.
Lucku si mezi tím odvezla mamka Šárky. O tu bylo postaráno ...
Po návratu jsem vyzvedla nejstarší s potkaním miminkem, stavily jsme se pro Lucku a jely domů.
Původní plán byl že já nabarvím hlavu Janě ( jo, ve 23 letech už má šediny, geny se holt nezpřou) a Jana zase mě ( já už jsem šedivá ve 24 :) úplně).
Jenže... Během víkendu se začaly Viki odlučovat některé ze zbylých drápů, ale žádný neodpadl úplně. Viki to evidentně bolelo, otravovalo a byla z toho fakt na nervy. Tak jsme se s Janičkou rozhodly zajet na veterinu. Zase jsme měly štěstí, byla tam paní doktorka. Viki jsme přiuspaly a odtrhaly ji všech šest zbývajících drápků. Takže k dnešnímu dni už nemá drápek ani jeden. Myslím, že je to dobře. Stejně by postupně odpadaly a ona by se jen trápila. Dneska jsme jí nepodaly antidotum, tudíž domů jela domů jako po 12ti pivech a 4 velkejch rumech. Ale šla sama. Je hrozně statečná. Teď už tady vrtí ocáskem, dokonce už se i prošla. Tak snad už bude jenom dobře....
Po návratu z veteriny, kde jsme strávily přes hodinu, jsme se vrhly na naše šedé hlavy.
Jsme spokojené obě. Janička má dvojité presso, já pralinku. To jako barvu, kdyby tomu někdo nerozumněl.
Lucinka se věnovala Fifince , tak se jmenuje nová potkanice. Mimochodem hrozně klidné zvířátko.
Péťa řešila něco s přítelem (chovali se jak dvě malý děcka).
Nakonec jsem ještě odvezla Janču " na rande" a jsem ráda, že můžu do peřin.
Slibuju, že fotka Fifi zítra bude.

Potkánkový den

Že naše nejstarší má doma několik potkanic a v současné době i potkaní miminka jsem tady psala.
Že i naše prostřední má doma dvě potkanice o tom určitě taky.
A z téhle situace tak nějak samozřejmě vyplynulo, že i Lucka bude mít potkanici.
A jelikož miminka už jsou dost stará na to, aby opustila maminku, musíme se na příchod nového člena rodiny přichystat.
Bylo nutné důkladně vyčistit velkou klec, vybavit ji snad vším, co bude třeba, ušila jsem nějaké hamaky. Kámen úrazu nastal s podestýlkou, neb jsme zjistili, že doma nic není. Ještěže poblíž bydlí známý truhlář...
Věřte nevěřte hrály jsme si s tím s Luckou skoro celé odpoledne.
Musím podotknout, že taťka nám občas sekundoval.
Takže takový oddechový den.
Prostřední byla zase v práci a pak zmizela s přítelem. Jo, ještě že Lucka jeví o potkany zájem, jinak by ty domácí holky hodně trpěly. Holt priority se věkem mění.
Takže zítra nás asi bude o jednoho víc.

Výlet na Rotštejn

Šárka ještě zůstala a mě připadalo hloupé , aby holky seděly celý den doma.
Ráno to vypadalo nádherně a padl návrh, že zkusíme vodopády znovu.
Ale opakovaný vtip není vtipem, a proto když se okolo poledne na obloze objevily mraky, tak jsem tenhle návrh zavrhla. Nakonec se ukázalo, že jsem to asi měla risknout.
K obědu jsem dělala na objednávku holek těstovinový salát. Docela se povedl, dokonce se tu na oběd stavila nejstarší. No stavila, zcela upřímně řekla, že má hlad a nechce se jí nic dělat. Ale moc rádi jsme ji viděli. Prostřední byla v práci.
Po obědě jsem sbalila baťoh a hurá na výlet.
Dneska padla volba na Rotštejn a Klokočské skály.

Na zřícenině zrovna probíhají Dny svaté Markéty - výstava o obilí, pečení z něho, ochutnávka chleba... Vše vzorně popsáno, názorně ukázáno.

Všechno jsme si prohlédly, pročetly tištěného průvodce, který nám byl zapůjčen u vstupu ( vstupné dobrovolné, které slouží na další zvelebování hradu partou nadšenců, která ho vlastně zachránila před zkázou).
Vylezly jsme na vyhlídkový ochoz, koukaly se do daleka...

 Prohlédly hrad z výšky

Nakonec i z protější skály

A potom už jsem se vydaly po žluté mezi skalami zpátky.

Cesta vede docela náročným terénem, nahoru dolů, po schodech, ze schodů, místy jsou skalní plošiny s krásnými výhledy i na oddech. Holky toho opravdu k oddechu využily.

Já teda taky a hloupě jsem si odložila brýle vedle sebe a to naše trdlo mi na ně šláplo. Ještěže nemám moc dioptrií a dojela jsem domů bez nich. Ale mrzí mne to, měla jsem je asi dva měsíce ( Báro, teď bych tě moooc potřebovala).
Po návratu jsme odevzdaly Šárku domů.
PS: Viki se odlomil další dráp, stav 12:6

Jak jsme neviděly Mumlavský vodopád

aneb jeden nepovedný výlet.
Už dlouho jsme měla v plánu výlet.
Autem do Harrachova, lanovkou na Čerťák, pomalu dolů k Mumlavskému vodopádu.
Pamatuju si, že na Mumlavu jsem jezdila s rodiči skoro každé prázdniny.
A protože tu máme Šárku, přišlo mi to jako dobrý nápad.
Ale...nastalo už ráno. Ráno totiž lilo jako z konve. Holky byly hodné, hrály si tady , ani jsem o nich nevěděla. Stihla jsem zajít s Viki na kontrolu - stav setrvalý.
Po obědě se to začalo pomalu vybírat, tak jsem zabalila baťoh a jelo se.
S tím, že když tak jenom dojdeme z parkoviště k vodopádům a zpět.
Přijely jsme do Harrachova a nebe bylo modré až oči přecházely.

Tak jsme zvolily variantu lanovka. (Je tam někde za můstkem.)

Už když jsme přicházely, v dálce bylo vidět černo.
Než jsme našly onu místnost, černo bylo nad námi a lanovka uzavřena.

Takže otočka a honem k autu, ale to bychom nesměly být v horách.
Během minuty lilo. Ještěže poblíž byl dům s balkonem, pod který jsme se schovaly.
A lilo, a lilo a lilo. Přišla řada na variantu C - pláštěnky a k autu.
Než jsme dorazily na parkoviště v botách nám čvachtalo...
Cesta zpět propršela celá, stěrače jely na plný výkon.
Sotva jsme se převlíkly do suchého, vylezlo slunce a svítilo až do večera.
Takže dnes to bylo o tom, jak jsme za 40 Kč (parkovné) neviděly vůbec nic.
Ba jo, vody bylo hodně....

Změna plánu

Jelikož je Lucka stále u  Šárky (holt bazén je bazén), řekla jsem, že takhle to nejde a na oplátku budou holky zase u nás. Jenže už ráno bylo vedro. Takže jsme (mamky) rozhodly, že budou v bazénu a k nám až navečer. A jelikož změna byla rychlá, tak jsme s Luckou dopoledne uvařily drůbeží polévku, véééélikou mísu langošů a vyrazily za Šárkou a její rodinou. Kupodivu se nám polévka v autě ani nerozlila  (Lucka se jako držák osvědčila).
A chutnalo všem (sedm strávníků), jen se zaprášilo... To jsem měla radost.
Holky šly plavat, já domů. Rychle to nejnutnější a přijel švagr se ženou. Dlouho jsme se neviděli. A dlouho se nezdrželi, však ne nadarmo se říká - jen krátká návštěva potěší...
A jak bylo domluveno, dojela jsem si pro holky a v půl sedmé večer jsme jely na malý noční výlet. Naším cílem byla jeskyně Amerika.
Nejdřív jsme se ještě za světla pokochaly rozhledy po okolí

 Dokonce se i cestou zhouply

 A za chvilku jsme se už protahovaly malým otvorem dovnitř

Vybavení na důkladné prozkoumání jeskyně jsme měly dostatečné

 Holky prolezly co se dalo, ale asi nejvíc je bavilo rozsvícení asi 30ti čajovek, které jsem do batohu přibalila. Od jedné větší si postupně rozsvítily malé a roznosily je po celé jeskyni.

 Fotky nejsou moc dokonalé, ale aspoň pro představu

V době, kdy už jsme " svítily" zavítala do jeskyně čtveřice mladých lidí. Hrozně mne potěšilo, že se jim tam s námi při svitu svíček líbilo.
Jedna s bleskem

 a ta samá bez blesku

Když jsme se vracely k autu, poletovaly okolo nás netopýři.
Jeden byl tedy fakt veliký a docela nás vyděsil.
Při zpáteční cestě jsme ještě měly možnost vidět osvětlené Trosky nejen umělým osvětlením, ale i blížící se bouřkou. Krásná podívaná.
Domů jsme dorazily skoro v deset , ale stálo to za to.

Středa, jak jinak

než hodně pracovní. A teplo bylo...Máme totiž špatně větratelnou pracovnu. Ufff..
Lucka v bazénu, Viki celkem v pohodě, tak nějak vše OK...

PS: teď jsem zjistila, že je to můj 600 příspěvek na blog
Nikdy bych nevěřila...