Z vichřice

se nakonec vyklubal orkán. A já trpím. Máloco mě rozhodí, ale takovýhle vítr ano. Naštěstí , dle informací z televize, vím, že u nás, to až tak strašné nebylo. Nějaké ulámané větve, Jizera na dvojce. V celkovém měřítku OK. To, že nám zateklo kolem komína není nic proti tomu, co potkalo spoustu ostatních.
Další, takovou malou soukromou , vichřici prožívám sama se sebou.
V úterý jsem měla denní. Ve středu volno. No, volno. Než naženete zameškané dny, dojete kam je třeba, zařídíte, co je třeba, tak je den pryč.
Ve čtvrtek opět denní a v pátek noční.
V sobotu navečer jsem byla hldat Marušku, protože maminka potřebuje taky občas oddechový čas.
A dneska byly holky celý den u nás, protože jim nešel proud. On nešel ráno ani nám, ale byli jsme ti šťastnější, kdo byl připojen v první linii.
Sice člověk nic neudělá, ale je to velká radost, to babičkování. moc si to užívám.

Jako na houpačce

se u nás střídají poslední dny. Ať už je to o počasí, nebo o čemkoli jiném.
Ani se mi nechce moc psát. Na některé věci z posledních dmů nejsem moc pyšná, ale byly ku prospěchu věci.
Ne, neděje se nic převratného, jen jsem se jaksi musela přizpůsibit situaci a harmonogram ku svému prospěchu. Nakonec to všechno bylo fajn.
Jenže tím vyvstala další otázka, která mi už dlouho leží v hlavě co dál a jak dál. A to už se vlastně týká jen mne. No, a zase vlastně to není jen o mě. To jak se cítím já se promítá i do mého okolí. A v poslední době mi přichází signály, že se to začíná promínat ne moc pozitivně. Moje únava a taková nějaká nenálada, nebo jak to nazvat.
Chtěla bych to změnit, cítím, že to je třeba, změna se mi i nabízí, ale já nevím, jestli je to to pravé.
Jestli si neskočím z bláta do louže a nebudu zase tam, kde teď.
Dumám, přemýšlím, zvažuju. Píšu si pro a proti a pořád mi to vychází tak nějak půl na půl.
Těžké rozhodování.

Druhá polovina týdne

mé dovolené nedovolené začala naladěním našeho piána. Už léta k nám jezdí místní pán, takže to nebyl problém. Dohodli jsme se rychle právě proto, že jsem byla doma a mohl přijet dopoledne.
Poprvé v životě ( a rozhodně ne naposledy) jsem dělala pečenou zeleninu. To byla dobrota. Nechápu, že jsem na to nepřišla už dávno, když brambory takhle běžně dělám. Ale třeba ta naše dýně Hokaido... Mňam !!!
Mezitím se ozvala bývalá kolegyně jestli nechci ačokču. Vůbec jsem nevěděla, co to je. Trochu jsem pogůglila a rozhodla se tuhle zajímavou rostlinu ochutnat. Samozřejmě výměnou za dýni.
Takhle to vypadá...

A takhle to roste..

Maličké chutnají jako hrášek, ty větší opravdu jako něco mezi okurkou a paprikou.
V mém dalším programu následovala káva s naší bývalou paní doktorkou. Bylo tak hezky, že jsme i s Marečkem mohli posedět venku.

Po kávě k Marcelce na rehabilitaci, někdo jí vypadl a tak jsem to uvítala. Ta mi zase dala, uf. Ale ruka je zase o kousíček lepší.
A je tu hnedle pátek. A to jsem měla v plánu, co toho doma udělám, když nemusím do práce. Skutek utek. Nevadí, nebo spíš nedá se nic dělat a nedá se stihnout všechno.
Dopoledne jsem si nakoupila a odpoledne jsme vyrazili s dědou, Maru a Janou na kávu. Cestou jsme nakrmili kachny, to Maruška ráda.

Už chodí, ale jen za ruce

V kavárně se chovala vzorně

Při návratu došlo na opravu postele. Pomocníků měl děda opravdu hodně.

Večer jsem si navařila a napekla na víkend. Zase poprvé jsem zkusila mrkvové muffiny a byly výborné.
V sobotu dorazila Janička s Maruškou k nám a tak jsem si užívali vnučkování pěkně celý den.
Mimo jiné jsme s ní probírali blížící se volby. má v tom trochu zmatek, holka jedna ...

V neděli dopoledne jsme se rozhodli navštívit výstavu hub v nedalekém městečku. Docela se nám to líbilo, jen exponátů kdysi bývalo víc.
Maru se stihla i nasvačit,

 a prozkoumat skrytá zákoutí.

 Cestou z výstavy jsme se stavili pro koťátko. Jana ho narychlo sehnala pro známé.

To bylo veselo...

 Maruška je šikulka a už krásně jí, někd y s pomocí,

a někdy i sama. A že jí to jde !

 Odpoledne Janička s Maruškou odjely s koťátkem. Při té příležitosti se stavily u babičky.
Taťka se konečně odholal a vylezl zkontrolovat a opravit komín, topná sezona se blíží.
A já se konečně pustila do svého týdenního plánu. Lákalao mne to ven, to jo, ale skluz byl veliký a už jsem musela něco doma poudělat.
V pondělí jsem v plnění plánu pomaličku pokračovala a navečer jela na noční.
Prima kolegyně, docela pohodová směna.
Úterý dopoledne jsem prospala, jak jinak. Na odpoledne jsem měla domluvené kafe s další prima známou. Minulý týden nám to úplně nevyšlo.
Večer měla Lucka koncert na klavír. Moc se jí to povedlo.

Říjen se přehoupl

do své druhé poloviny a já s hrůzou zjišťuju, že blog silně zanedbávám.
Tak to vezmu ve zkratce.
Neděle 8.10. byla deštivá, sychravá a prostě podzimní. To mě přimělo k třídění věcí z domku po rodičích. Některé věci vyloudily smutek, ale některé zase úsměv.
Třeba 20 let stará fotka mých dětí.

 Když jsem byla malá, přála jsem si psa, asi jako každé dítě. Můj táta neměl psi rád. A tak jsem dostala plyšového. Jmenoval se Šaryk. Nicméně jsem usoudila, že přišel jeho čas. Únava materiálu, spravit to nešlo a tak jsme se asi po 40ti letech společného soužití rozloučili. Jako kdo může říct, že měl psa 40 let :).

Jelikož jsem neměla žádnou dovolenou v létě, ale zákonný nárok mám, musím si ji do konce roku vybrat. No tak jo. Bohužel.
V pondělí ráno mrzlo a poprvé letos jsme škrábali auto. Na odpoledne jsem si domluvila schůzku s milou známou. Ještě před tím jsem si ale koupila žehličku. Ta moje, letitá, nějak divně hřála. No, že já to neudělala už dávno. To je požehleníčko. I moje bolavá ruka to s ní zvládá skvěle.
A navečer jsem měla zajímavý pohovor. Přišla ke mě tak nějak sama nabídka, kterou musím pečlivě zvážit.
V úterý domluvily holky z bývalého zaměstnání takové malé setkání. A jelikož jsem měla konečně taky volno, tak jsem se ráda zúčastnila. Všechny ode mne dostaly dýni z naší letošní úrody. Nějak nevím, co bych s tím dělala.

Navečer ještě jeden zajímavý pohovor, ale tam je víc mínusů než plusů.
Na středu 11.10. jsem byla objednaná na neurologické vyšetření s tou mojí nešťastnou rukou. Je pravda, že díky Marcelce, a asi taky díky času se ruka pomalu lepší. Opravdu pomalu.
Vyšetření bylo v Liberci. pojala jsem to jako výlet. I přes to, že všechny sjezdy a cesty kterými jsem chtěla jet byly uzavřené, tak jsem to zvládla v pohodě.
Asi netřeba komentovat - lázně

Muzeum

Moje první, ještě školní, pracovní působiště

Přehrada

Cestou domů jsem se stavila v Jablonci v OBI, potřebovala jsem tam nějaké úložné boxy.
A doma mě za odměnu čekal krásný západ slunce.

Narozeniny

Jak už jsem psala, datumově už byly. Jenže jsem byla v práci. Proto oslava proběhla až dneska.
Taťka dojel pro babičku, Jana s Maruškou dorazily po vlastní ose.
Oběd na přání oslavenkyně.
Odpoledne gratulace, dárečky, dort.
Vlastně dva. Jeden koupený, druhý si Lucka udělala sama.

Ten domácí byl chuťově lepší.
Spokojená oslavenkyně.

A nejmilejší gratulantka.

Odpoledne se nám vydařilo. Myslím, že všichni byli spokojeni. Všechna přání vyslovena.

Týden pryč

ani nevím jak. Byl slunečný a pěkně podzimní.
Víkend byl pracovní, to už jsem psala. Oba dva dny byly docela poklidné. I tak to bylo únavné. Buď v práci, nebo na cestě. A pokud jsem byla doma, tak jsem vlastně spala.

V neděli oslavila Lucka svoje patnácté narozeniny. 

Vlastně neoslavila, neb jsme to přesunuli o týden později.
 V pondělí se počasí změnilo a začalo pršet.
Nejdřív jen přeháňky, ke konci týdne už to byl vytrvalý déšť.
Taťka sklidil naši úrodu dýní. Dohromady jich bylo přes 50 a vážily přes 150kg. Dobrej plevel.

A aby se to nepletlo, šla jsem večer na noční.To už v práci bylo živěji.

V úterý se trochu prospat a večer jsme šli s mužem do divadla.
Manželský čtyřúhelník. Opět skvělá zábava. Dokonalý relax.
To jsem potřebovala, protže zrovna v úterý to bylo osm let, co umřel táta.
Strašně to letí, ale je to jako včera a bolí to pořád.

Ve středu s Luckou zařídit její první občanku. Milá úřednice, vyřízeno během chvilky. Uf.
Potom opět noční. Tentokrát snad můžu napsat, že to byl tak trochu masakr.
Takže čtvrtek jsem prospala a jela na druhou, vlastně identickou noční. Brrr.
A ještě k tomu venku vítr, který nemám ráda.
V pátek jsem pospala, potom na nákup a hurá chystat odloženou oslavu Lucčiných patnáctin.
Snad se to všechno stihne.