Takměř z chalupy vidíme na nejvyšší bod místního kraje, na vrchol Kleť.
Bylo jasné, že zážitek v podobě jízdy na jednosedačkové, vlastně historické, lanovce si nenecháme ujít. Počasí nám přálo, bylo krásně, slunečno, teplo. V klidu jsme se venku nasnídali a vyrazili.
Leč první zádrhel. Lanovka jezdí pouze v každou celou. To nám nějak nedošlo. Takže čekáme skoro 40 minut. Pak jsme svědky toho, jak i na lanovce proběhl boj o místo ve frontě. Jakoby to nebylo jedno. Jedou prostě tak dlouho, dokud jsou lidi. Ach jo.
Po hladkém přistání na vrcholu se usazujeme na blízké skalce a vychutnáváme sluneční paprsky. Když se davy nasytí pohledu z rozhledny, vystoupáme tam i my.
Jsme na vršku skoro sami. Pro zaplacení vstupného slouží automat. Vhodíte korunky, vypadne lístek, ten otevře turniket. Pokrok holt nezastavíš. Co mne mrzí, že ten , kdo má na starosti rozhlednu dojde asi vždycky jenom k automatu a vybere peníze. Nepořádek uvnitř rozhledny je patrný na první pohled. Rozhledy dnes trochu zastřené, ale stálo nám to za to.
Pomalu se přesuneme na nejvýše položenou hvězdárnu v naší republice. Před 4 lety jsme tady vyslechli poutavou přednášku z úst mladého hvězdáře. Dnes takové štěstí nemáme. Slečna se snažila, dokonce byla i velmi zajímavě oblečena, ale nebylo to zcela ono.
Po hvězdárně byla v plánu cesta dolů na koloběžkách. Na internetu jsem našla, že jsou na vrcholu denně, kam je možné sjet a za kolik. Jenže skutek utek, změna je prý život a od pondělí do středy se nejezdí. No, došlo i na slzičky, fakt jsme se těšili. Takže kupujeme zpáteční jízdenku na lanovku a volíme náhradní program. Popojedeme autem pár kilometrů a vydáváme se lesní cestou k další rozhledně Granátníku.
V původním plánu bylo, že se k ní zajedeme podívat právě na těch koloběžkách. První úsek je v pohodě,
ale další byl tak trochu horor. Všude okolo nás veliká mraveniště lesních mravenců. Copak to , ale ti mravenci byli všude okolo, po zemi – tam nejvíc, po stromech, prostě všude. Šli jsme poměrně svižným krokem, přesto se někteří mravenci stihli přichytit bot a nehodlali se své kořisti vzdát. Repelent čerstvě nastříkaný nějak moc nezabíral. Někteří jedinci naší výpravy to dost těžce nesli. Nicméně úsek jsme překonali, lesní rozhlednu našli. A i když je okolo nepořádek z čerstvě pokácených stromů, které bránily výhledu, tak jsme se opět kochali.
A jako bonus našla Lucka kešku. Zcela bez GPS, bez nápovědy, bez ničeho. Jen jsme věděli (zjišťovala jsem to před čtyřmi lety), že tam někde je a byla.
Cesta zpátky byla rychlovka. Bylo to z kopce a někdo použil i běh.
Cestou domů jsme se stavili na večeři v blízké vesnici.Odtud ještě výhled na Kleť.
Po návratu domů posezení u ohýnku, který moc nehoří, neb dříví je navlhlé, ale holky si ho roztopily bez naší pomoci a poměrně brzo do chalupy. Ač červenec, venku je večer prostě zima.
PS: slzu uronila Lucka, běhal dnes taťka
Žádné komentáře:
Okomentovat